i90

Inventura
devadesátek


foto: Inventura demokracie

JUDr. Ing. Dušan Tříska, CSc.

Narodil se 14. 4. 1946. Vystudoval Fakultu technické a jaderné fyziky ČVUT a Právnickou fakultu Univerzity Karlovy. Od roku 1974 je veden ve svazcích StB jako agent. V letech 1979‒90 pracoval v Ekonomickém ústavu ČSAV. V letech 1990‒92 byl náměstkem ministra financí ČSFR a svého dlouholetého přítele Václava Klause. Je považován za architekta kuponové privatizace; na ministerstvu měl na starosti především její technickou část. Na přípravě privatizace se podílel i po odchodu z ministerstva. Vedl tým, který vytvořil RM­‑SYSTÉM (alternativní burzu cenných papírů), a podílel se také na vzniku Střediska cenných papírů. Jako expert Světové banky působil v Kazachstánu, Lotyšsku, Bulharsku, Bělorusku a Číně. V současnosti je finančním poradcem a přednáší na Vysoké škole ekonomické. Je autorem či spoluautorem nejméně 32 ekonomicko­‑politických publikací.


Od ostatních pamětníků jsme několikrát slyšeli, že systém pro privatizaci byl nastaven relativně dobře, dokud nebyl na poslední chvíli změněn vstupem Viktora Koženého.

Kdykoli se s Tomášem Ježkem potkáme, vždycky tohle vytáhne nebo si vymyslí nějakou jinou větičku, nicméně metodologicky správně naznačujete, že jedna věc je privatizace a druhá věc je ten postprivatizační život. Což ovšem není jen tak postprivatizační, to je ten nově vznikající život ve společnosti, ať se to týká politických stran, ať se to týká čehokoliv, kterýžto byl samozřejmě poznačený tím, že se to všichni učili. Zastávám se i hochů z Mostecké uhelné společnosti, protože oni legitimně argumentují: „My jsme to dělali tak, jak jsme to uměli dělat“. To, že u toho šlo vydělat celkem slušné peníze, je jiné téma. Nicméně jako příklad lidem vašeho věku: Za socialismu žádný z činžovních domů nebyl zamčený u domovních dveří. Naší generaci trvalo tři roky, než jsme se naučili zamykat vchodové dveře, protože jsme zjistili, že výbuch kriminality byl obrovský. Když se otevře společnost, tak se otevře pro všechny a všem.

Ať neutíkám od otázky. Privatizace proběhla a řekl bych, že není čistšího procesu, než byl ten privatizační. Mluvíme o té kupónové části, ale platí to i pro ostatní. Opravdu bych řekl, že tenkrát ty struktury byly stoprocentně poctivé. Jiná věc je, že tím vzniklo to obchodování a v něm může dojít k čemukoliv.

Je možné říct, že když stoupne kriminalita ve čtvrti, kde žiji, tak si lidé mají začít dobře zabezpečovat vlastní byty. Ale přesto stát možná podobně jako v případě posílení policejních hlídek mohl v zájmu občanů nastavit legislativní pravidla. Myslíte si, že to bylo možné, a pokud ano, proč se to nestalo?

V době pádu Klausovy vlády, tj. 1997, to byla hrozná lavina útoků. „Spolčili jste se se zločinci a záměrně jste zabránili tomu, aby to či ono bylo v legislativě.“ Na to já, protože mám rád vyhrocené výroky, říkám: „Dneska bych to vrátil do toho původního stavu.“ Je dnešní právní řád, soudnictví a vynutitelnost práva to, na co jsme měli s tím procesem čekat? Říkám, že justice a toto prostředí je dnes v horším stavu. Takto to vyhrocuji do extrému, aby bylo jasné, jaké jsou moje pozice. Takže tenkrát, kdykoliv někdo navrhl „utáhneme šrouby“, tak dokud jsem měl nějaký vliv, jako např. na skladbu Klausovy vlády, tak jsem řekl: „Zbláznili jste se?! Nic neregulujte.“ Ale říkám, dneska zpátky do tohoto prostředí.

Čili ta velká volnost pro nakládání s investičními fondy...

S čímkoliv. Tenkrát když jsem si např. pozval parketáře, který měl živnostenský list na parketování, ten člověk samozřejmě nic neuměl a zničil mi parkety. Prostě tisíce lidí to zkoušely, tisíce lidí dělaly ztráty a škody, které jsem měl třeba na opakovaně vykrádaném autě. Byly řádově větší než to, co jsem kdy mohl utrpět v kupónové privatizaci. Kromě jiného...

Ještě námitka. Když vám někdo udělá špatně parkety, které se rozpadnou, máte podle zákona nárok to reklamovat.

Ten člověk zbankrotuje v tu ránu a už ho nedohledáte.

Nechť aspoň zbankrotuje...

Jestli myslíte, že tady zbankrotovaly desítky firem a různých institucí, tak se hluboce mýlíte. Tady byla lavina pádů bank.

Ale ti lidé, kteří to často měli na svědomí, nebyli pohnáni před spravedlnost, prostě kvůli tomu, že tomu nebyl dán právní rámec.

Rozumím, to jsem slyšel stotisíckrát. Tomáš Ježek vždycky vytáhne tuto hloupůstku, o které já říkám: Za prvé si to nepamatuji, za druhé to bylo pod moji rozlišovací schopnost a za třetí vylučuji, že by jedna větička v zákoně mohla způsobit nějaké grandiózní tunelování.

V různých televizích mě už dostávali do úzkých. Jaký právní rámec nebyl? Trestný čin krádeže byl v zákonodárství vždycky. Vynucovat regulaci a všechny tyto věci je samozřejmě strašně hezké. Je však principiální nesmysl si myslet, že nejdřív vybudujeme právní rámec a pak začneme budovat kapitalismus. Říkám, je to, co máme dnes, tím, na co jsme měli čekat? Je to vysvětleno v mých textech, přečtěte si článek, který mám v Politické ekonomii 3/2006 s Klausem, je to polemika se Svetozarem Pejovičem, tam je to přesně popsané. To za prvé.

Za druhé, byla tady technologická opatření, na která jsem pyšný, např. jsme založili Středisko cenných papírů, kde všechny akcie byly zaknihované a všechny byly na konečného majitele. Takže o každém pohybu každé akcie ten náš systém věděl.

To se týkalo jenom akcií, které nebyly anonymní...

To se týkalo všech zaknihovaných cenných papírů a žádné jiné tenkrát nebyly, protože tu nebyly žádné cenné papíry. Tady se skutečně budoval kapitalismus na zelené louce. Čili všechny cenné papíry byly ze zákona zaknihované. Dnes se vlastně rekonstruuje model, který jsme my tenkrát zavedli.

Technologické podmínky jsou zajímavůstka, jsem na to strašně pyšný, ale pokud jde o právní řád, teď píšeme v jistém think tanku projekt na demokratizaci a privatizaci Severní Koreje. A všem tam říkám: Myslet si, že v Severní Koreji nejdřív založím dokonalý systém právních institucí, že tam budu mít senzační právní řád a vynutitelnost práva a pak začnu, je absurdní. Je to prostě principiální nesmysl. I kdybych věděl, jak má ten právní řád vypadat, což do dneška nikdo neví.

V pořadu Hyde Park jste se zmínil o svém dřívějším plánu omezit právo občanů vkládat akcie do privatizačních fondů na polovinu. Proč se vám to nepodařilo prosadit?

Tak za prvé bychom si měli říct, jestli to byl dobrý nápad, nebo nebyl, a do dneška si myslím, že ano.

Není to v rozporu s vaším vyjádřením, že se to nemělo moc regulovat? Tohle by byla velmi silná regulace.

Ten proces, nejenže byl regulovaný, to bylo laboratorní cvičení. V kupónové privatizaci byl každý šroubek naplánovaný. Jedno z těch omezení třeba bylo, že se s kupóny nesmí obchodovat. Lidé nabyli ty investiční kupóny a teoreticky by s nimi mohli začít obchodovat, což se v bledě modrém dělo, pomocí plných mocí a různých jakoby opcí.

Byl zázrak, že vůbec vznikly investiční fondy. V zemi, kde nic takového nemělo tradici, bylo založeno 500 fondů; já jsem očekával, že tři polostátní banky založí fond. Kdyby opravdu vzniklo deset fondů založených těmi deseti pseudostátními bankami a všichni lidé jim to dali, tak by to byl kolaps celého procesu – vůbec nic by se nezprivatizovalo.

Díky nebo kvůli kampani Viktora Koženého bylo účastníků kupónové privatizace víc, než jsem doufal. Naše průzkumy naznačovaly, že z 12 milionů zletilců v Československu by do toho mohly jít tak dva miliony, a pak jsme to korigovali na čtyři miliony. Nakonec to bylo 8,5 milionu. Kdyby svěření akcií fondům bylo omezené na půl, tak by ty fondy byly méně motivované provádět kampaň, tím pádem těch lidí by bylo míň. Jednak by na každého zbylo víc majetku a jednak by to byl jiný typ lidí, kteří by do toho šli. Hodně z těch lidí bylo zkorumpovaných, zrovna takoví akcionáři, o které až tak moc nestojíte. Pak začnou kňučet, nadávat na Viktora Koženého a soudit se s ním a brečí do televize, že jim Viktor Kožený ukradl tisíc korun, což byl poplatek za účast v celé té akci. To jim tedy ukradl, když mně mezitím dvacetkrát vykradli auto. Tím neomlouvám Viktora Koženého.

Takže bych omezil fondy, tím pádem bych omezil počet účastníků, a tím pádem, to byla moje hypotéza, bych zvýšil podíl majetku na jednoho účastníka a bylo by to atraktivnější a ti lidé by už byli takovým zárodkem nového stavu akcionářsko­‑finančně­‑podnikatelského, tak jsem si to představoval.

A neprošlo to kvůli Koženému?

Ne, neprošlo to kvůli Klausovi. Říkám, že jsem se s Klausem střetl za celý svůj život asi třikrát, jinak si opravdu rozumíme, včetně amnestie. Klaus prohlásil: „Kdo by to těm fondům dával, vždyť o nich ti lidé nic nevědí, proč by jim to dávali?“ Ale spíš si myslím, že Klaus, protože má vytříbený politický „čuch“, věděl, že čtyři miliony účastníků z 15 milionů obyvatel by mohla být politická časovaná bomba. To, že těch lidí bylo osm milionů, že se to rozředilo, bylo politicky prozíravé. Jinak bychom měli čistší kupónovku, měli bychom senzační čtyři miliony akcionářů a možná bychom měli povstání na barikádách.

Vraťme se ještě k tunelování fondů...

Samozřejmě s odstupem se to trochu mění, nicméně prožívali jsme ty útoky na celou privatizační akci, že se rozkrádal majetek, tuneláři, staré struktury se obohacují na úkor lidí, kteří trpěli za starého režimu atd. To je nepochybně bolestné téma, kteréžto rozebrat je mimořádně obtížné. Tvrdím, že celá ta rétorika a reakce je neuvěřitelně předimenzovaná. V takovémto procesu se nemůže nekrást. Ale například nikdo nikdy neřekl relevantní číslo, které by aspoň trošku mělo hlavu a patu a které by reprezentovalo hodnotu majetku, který byl takzvaně ukraden. Padala čísla jako 500 miliard, ale žádné z těch čísel nemá analytickou oporu. Mrzí mě, že na naší škole studenti nenapsali jedinou diplomovou práci na toto téma.

Máte Vy nějaký odhad?

Vím, že když končila konsolidační agentura, kam se dávaly špatné pohledávky a což byla jedna z institucí, které měly umožnit ekonomice nadechnutí, skončila s objemem prostředků (ztrát – pozn. red.) 200 miliard a polovina z toho byly peníze ztracené v kauze IPB.

Když jsou bankovní krize, a ty byly ve Francii, ve Švédsku i v Japonsku, tak se vždy dělají nějaké odhady škod a odhaduje se, kolik z toho bylo tzv. ukradeno. To jsou všechno absolutní hausnumera. Čili když vám budou lidi říkat různá čísla, ptejte se jich, jak na ně přišli. Garantuji, že žádné zodpovědné číslo neexistuje.

Například známá kauza Viktor Kožený. Často říkám do médií, že Viktor Kožený nikomu nic neukradl, přestože to je v rozporu s hlavním proudem. Všichni jsou si naprosto jistí, že to bylo nejmíň 10 miliard. Kožený se možná dopustil nějakých činů v Rusku a Ázerbájdžánu, ale v Česku nikoliv.

Jak myslíte, že Viktor Kožený nic neukradl?

On se dokonce chlubil: „Přišel jsem s pěti dolary do Česka a můj majetek činí 300 milionů dolarů.“ Brutálně a okamžitě jsem zapochyboval, zda to je pravda. Kožený se naprosto šíleně, nesmyslně a hloupě vytahoval, pořád a všude. Svým mediálním obrazem nám zavařoval na každém rohu. On byl od pohledu strašně sympatický a řešil to naprosto šílenými společenskými činy. Bylo jen otázkou času, kdy se veřejné nebo mediální mínění proti němu postaví.

On samozřejmě zkrachoval, to je jiná. Po pravdě řečeno, máte­‑li finanční instituci a zvedne­‑li se proti vám tak obrovská lavina útoků... Bylo to vyvolané tím, že on se chová hrozně.

Můžete uvést nějaké příklady jeho nesnesitelných společenských výstupů?

Například už na začátku, v letech 1990–92, byl hrozně dotěrný, cpal se mi i do auta. Potom jsme začali dělat ty projekty na obchodování s cennými papíry, Středisko cenných papírů a RM­‑SYSTÉM. On investoval své peníze do podniku PVT, který dělal technologickou část jak kupónové privatizace, tak Střediska cenných papírů a RM­‑Systému, takže se stal víceméně mým šéfem. A v tu chvíli, musím říct, bych ho zastřelil, jak se ke mně choval. Změna byla dramatická, choval se nadutě, arogantně, hloupě, nesmyslně.

Kupónovou privatizaci jste označil za nejčistší možný způsob. Byly však různé alternativní návrhy...

To určitě, těch možností je přinejmenším pět.

Vezměme si privatizaci přímým prodejem. Petr Pithart uvádí Sklo Union Teplice, Škodu Mladá Boleslav, Barum Otrokovice a další jako příklady, že privatizace přímým prodejem do zahraničních rukou vedla k větší životaschopnosti podniků než ta kupónová.

Milton Friedman nám říkal: „Privatizace nemůže být součástí toho projektu už proto, že vy tady máte čtyři tisíce podniků,“ a to nebyly žádné malé podniky, byly tady pouze ty velké komunistické, „a Margaret Thatcher privatizovala 60 akciových společností ve Velké Británii 10 let. Při té úžasné infrastruktuře burz, makléřů, brokerů, bank atd. vám by to trvalo 300 let nebo kolik.“

Na druhou stranu, ty jmenované podniky jsou úspěšné...

Počkejte. Vy ten podnik restrukturalizujete organizačně a finančně, zhruba řečeno očistíte jej o dluhy, a dáte jej na trh. Hledáte nejlepšího kupce a buď se to povede, nebo ne.

Například ve Španělsku se prodávaly podniky za zápornou cenu. Ten podnik, i když jej očistíte, pořád může mít zápornou cenu, protože je neperspektivní a vy musíte řešit nezaměstnané, dávat jim kompenzace, nebo jsou tam šílené ekologické zátěže apod. Takže si víceméně najmete někoho, kdo za vás udělá tu „špinavou práci“.

Škoda Auto je všude uváděna jako nejúspěšnější privatizace v celé střední a východní Evropě. Podepisoval jsem to já, bylo to ještě dělané jako joint venture. A říkám: Došlo k brutálnímu očištění Škody Auto, takže se prodávala tzv. dobrá Škoda a tzv. špatnou Škodu si stát ponechal v Konsolidační bance. Mám doktorandku, kterou jsem pověřil, aby dohledala všechna čísla, kolik to vlastně stálo – a ta cena byla záporná. Celkově se to dostalo na zápornou cenu, když započítám, že jsem ji nejdřív oddlužil.

Takže stát doplatil na to, že se zbavil podniku...

A to je standard. Ta ekonomika byla na huntě, s čímž souvisí to, že Anne Krueger, tenkrát prezidentka American Economic Association, se zmínila, že tak 20 % podniků ve střední a východní Evropě může přežít tento proces a že problém je, že se neví, kterých 20 % to je. Čili vzhledem k zastaralé technologii, k tomu, že to bylo všechno orientované na východní trhy, to podle mě dopadlo výrazně lépe. Přeorientování se na západní trh proběhlo zázračně rychle, ty fúze a akvizice, i díky lidem, o kterých se dnes říká, že to byli tuneláři a zločinci. Víceméně se to dělo jako na Wall Street. Musíte očesat to špatné a nechat si to dobré, prostě nemilosrdně udělat tyto věci, které jsou šílené i v Americe.

Ta „case­‑by­‑case privatization“ se někdy povedla. Kdybych to byl schopen technicky zvládnout, tak bych řekl: klidně, jakákoliv privatizace dobrá. Jenže je to technicky naprosto neprůchodné, jak se ukázalo.

Myslíte si, že bylo možné udělat částečnou privatizaci, že by se zprivatizovala desetina majetku, nechali se lidé, ať se seznámí s novým systémem, a pak se privatizovala třeba polovina a zbytek možná později?

Já si myslím, že 90. léta byla úžasně úspěšná a že pokud došlo k nějakým problémům, jakože k nim nemohlo nedojít, kdyby byly šedesátkrát větší, tak bych to pořád ještě považoval za přijatelné.

K té změně došlo velice rychle, lidé se na ni rychle adaptovali, nezaměstnanost se udržela pod deseti procenty a koruna se také držela. Došlo k neuvěřitelné přeměně, přizpůsobení struktury ekonomiky. Žádné sociální napětí, pochopitelně nějací tuneláři, i moje firma byla dvakrát vytunelována. Každopádně to, co se tady odehrálo, je v mých očích absolutní zázrak úspěšnosti. Že je to nahlíženo vaší generací s odstupem či kriticky, je samozřejmé a přirozené.

V tomto projektu se snažíme mj. porovnat jednotlivé perspektivy, tzn. když se bavíme s vámi, samozřejmě vás dáme do kontrastu k lidem, kteří se na ty věci dívají jinak.

Víte, všichni jsou to zaprodanci, včetně mě. Všechno jsou to lidé, kteří jsou s tím procesem nějak spojení, investovali do něj apod. Nicméně kdykoliv vyzvete kohokoliv z Klausova týmu, aby prezentoval své názory na tu dobu, tak přijde a bude o ní hrozně rád mluvit.

Jako jedna z velkých afér týkajících se investičních fondů je zmiňován také Motoinvest, v němž mj. působil Váš bratr Aleš. Jaká mezi vámi tehdy probíhala komunikace?

Se svým bratrem jsem v těchto věcech neměl absolutně žádný kontakt. To byly doby, kdy byl zatčen Jaroslav Vízner, to jsme měli všichni takříkajíc sbaleno a sevřené zadky. V té době to bylo předmětem mimořádně silného, ale právem silného investigativního vyšetřování novinářů a policie.

Tvrdím o Klausově vládě, až do března 1997, že to byla nejpoctivější vláda ze všech vlád, které jsme měli od roku 1990 do dneška.

Rozhovor pořízen 15.10.2014


Obsah a design © Inventura demokracie 2014~2015