| i90 | Inventura |
|
 foto: J. Schneider |
Ing. Jiří Schneider, Narodil se v roce 1963 v Karlových Varech. Vystudoval geodézii a kartografii na ČVUT a později dálkově religionistiku na University of Cambridge. V letech 1990–1992 byl poslancem Federálního shromáždění, nejdříve za Občanské fórum, po volbách v roce 1992 za ODS. Od roku 1993 působil na ministerstvu zahraničních věcí. V letech 1995–1998 byl velvyslancem v Izraeli. Členem ODS byl až do roku 1997. Za Nečasovy vlády byl prvním náměstkem ministra zahraničních věcí Karla Schwarzenberga a státním tajemníkem pro Evropskou unii. Od r. 2005 působí v Pražském institutu bezpečnostních studií. Je ženatý a má tři děti. |
Mohl byste vysvětlit, jak jste se na počátku 90. let stal poslancem? Jak jste prožíval události listopadu 1989 a jak vnímáte úlohu disentu v přechodu k demokracii?
Pocházím ze severní Moravy, neprožíval jsem tedy listopad 1989 v Praze, ale ve Frýdku-Místku. Tam byly demonstrace, na základě nichž pak vzniklo místní Občanské fórum. Severní Morava byla tehdy baštou komunismu. Já jsem k disentu přímo nepatřil, ale můj bratr Jan byl jedním z prvních signatářů Charty 77 a jeho prostřednictvím jsem se s některými dalšími chartisty znal. Volil jsem cestu pasivní rezistence, měl jsem od režimu odstup. Nebyl jsem členem ROH, SSM ani KSČ. Mimochodem, nepatřil jsem ve Federálním shromáždění mezi kooptované poslance, byl jsem zvolen v prvních volbách v červnu 1990.
Disent v posledních dvou letech před pádem režimu už netvořila jen Charta. Ta vlastně nebyla politickou opozicí. Vzniklo tehdy Hnutí za občanskou společnost, jehož manifest jsem také podepsal. Disent určitě sehrál svou roli. Z osobní zkušenosti mohu říci, že ve Frýdku-Místku, kde jsem v listopadu 1989 bydlel, začali demonstrovat právě „čtenáři samizdatu“, tedy ti lidé, kteří měli díky disentu přístup k nezávislým tiskovinám.
Došlo podle Vás v roce 1989 k revoluci, nebo ke sjednanému předání moci?
Nemám rád v souvislosti s listopadem 89 slovo revoluce – to se běžně pojí s násilnými událostmi. Na druhou stranu, když jsou v ulicích statisíce lidí, není to jen palácový převrat. Došlo prostě ke zborcení režimu, který už nebyl schopen dále fungovat, přestože měl prostředky k udržení moci. To, k čemu došlo, bylo spontánní. Samotné předání moci ale neproběhlo revolučním způsobem. Obecně mám potíže s termínem revoluce, je to pompézní označení, ale nazývat to převratem je zase nepřesné a cynické. Nejvýstižnější pojem je změna režimu.
Co říkáte na různé konspirační teorie o předem domluveném 17. listopadu? Je na nich něco pravdy?
To, co se stalo, se nedalo naplánovat, byla to určitá souhra okolností. Lidé v ulicích zpočátku nevěděli, že komunistická strana už fakticky nemá moc. Onen Jakešův projev sice způsobil pobavení veřejnosti, ale v očích komunistů se muselo jednat o ostudu, ukázal se jako šašek. Ve společnosti byla jednoznačně cítit vůle ke změně. Bylo to jasné i některým komunistům.
Jak hodnotíte český přechod k demokracii v porovnání s okolními zeměmi? Často se říká, že jsme vyrazili do ulic jako poslední z tzv. lidově demokratických republik, a to až ve chvíli, kdy už bylo vše jasné...
Byli jsme poslední země, ale také ta změna proběhla rychleji než např. v Polsku a Maďarsku, kde ke změnám docházelo postupně. V Polsku byly nejprve svobodné volby jen do Senátu. Nemůžeme se divit, že u nás k tomu došlo později. Byl tu oprávněný strach z použití síly a nejistota ze Sovětského svazu. Na našem území byly sovětské vojenské jednotky. Dnes už víme, že měly příkaz do ničeho se nemíchat, ale tehdy jsme to nevěděli. Právě v den, kdy v Polsku probíhaly senátní volby, došlo k masakru v Číně na náměstí Nebeského klidu. Rok 1989 začínal Palachovým týdnem, který se také neobešel bez krutosti. Ještě před tím v osudovém roce 1988 byly u nás rozprášeny jak demonstrace 21. srpna, tak 28. října. Až pak byla ta povolená demonstrace na Škroupově náměstí při příležitosti návštěvy francouzského prezidenta Mitteranda. Říkat, že to šlo udělat dřív, je tedy skutečně pohodlný pohled na věc, neodpovídá to tehdejší atmosféře. A když se podíváme na příklad Rumunska, tam tehdy tekla krev. Všichni u nás tušili, že to jednou padne, ale nevěděli, že to bude tak brzy.
Ve svém článku s názvem Zkušenosti z československého parlamentu z 20. dubna 1992 píšete o atmosféře ve Federálním shromáždění na počátku 90. let. Podle Vás tam rozhodovalo několik osobností – můžete to specifikovat? Myslíte si, že Vámi zmíněný odtažitý vztah Federálního shromáždění a Václava Havla se projevil při hlasování o nějakém konkrétním zákonu?
Výraznou postavou Federálního shromáždění byl Zdeněk Jičínský, jeho první místopředseda. Alexander Dubček jako předseda parlamentu neměl takový vliv na každodenní práci tohoto orgánu. Byl známý z roku 1968 a čekal, že se stane prezidentem. Byl zklamán, že získal jen tuto funkci ve FS. Určitě mu nelze upřít jeho snahu apelovat na řešení česko-slovenské státoprávní krize. Nepodílel se ale tolik na legislativní činnosti shromáždění. Byl tehdy už za zenitem svých schopností. Zdeněk Jičínský naproti tomu působil jako zkušený matador mezi nováčky. Znal procedury a osvědčené postupy, to je vždy důležité. Někdy jeho jednání mohlo působit až jako manipulace.
Co se týče prezidenta Havla, tak typickým příkladem jeho neobratnosti ve vztahu k Federálnímu shromáždění byl zákon o referendu o zachování Československa, jehož návrh předložil jako zákonodárnou iniciativu. Československý prezident měl podle tehdejší Ústavy silnější postavení než dnešní prezident český. Na podporu toho zákona o referendu chodily do parlamentu petice, Havel měl projev k lidem na Václavském náměstí. Politici nemají rádi veřejný nátlak, nebylo to od Havla taktické. Udělal to podle mě proto, že nebyl nikdy poslancem. Naproti tomu Masaryk parlamentní život z vlastní zkušenosti znal a věděl, že parlament je osobitá bytost, která si žije svým vlastním životem. Havel nechtěl nic ve Federálním shromáždění předjednávat. Ve věci referenda nebyl důvod situaci eskalovat, protože ve federálním parlamentu byla vůle k zachování ČSFR. Poslanci těžce nesli, proč proti nim prezident staví lidi na náměstí. Strávili jsme měsíce diskuzemi o tom, jak společný stát zachránit. Havlovo jednání v této věci bylo neobratné.
Podle Ivana Gabala byl ale Havel stoprocentním politikem, třebaže se snažil působit apoliticky, a miloval taktizování...
Neříkám, že by nebyl politik. On uměl oslovovat veřejnost. Nevěděl si ale rady se stranickým systémem.
Ve svém článku také píšete, že v Občanském fóru a Veřejnosti proti násilí vládla úzká skupina lidí. To mě překvapuje, myslela jsem si, že OF bylo oproti ODS mnohem méně založené na hierarchii.
Když nějaká skupina nemá formální struktury, vytvoří si struktury neformální. Důležitým člověkem z tohoto pohledu byl Petr Kučera a také Ivan Rynda, kteří byli spojkou s Koordinačním centrem Občanského fóra. Petr Kučera byl spojnicí Špalíčku a Federálního shromáždění. On byl stejně jako Jičínský kooptován, byl v parlamentu „mazák“, měl tedy jakýsi náskok. Mezi představiteli koordinačního centra OF a Občanskými fóry z regionů byl ambivalentní vztah. Lidé z regionů chtěli na jedné straně od Prahy pomoc, ale na druhou stranu si zase nepřáli, aby je někdo poučoval a řídil. To, co se upeklo v Praze, nebylo většinou v regionech přijímáno dobře. Já jsem patřil mezi ty, kteří do parlamentu přišli z regionů, tak jsem těmto rozporům byl přímo vystaven.
Propast mezi Prahou a regiony se naplno projevila po Pithartově televizním projevu, který vešel ve známost větou: „Možná že slyším trávu růst“. Tam se Petr Pithart vyslovil proti příliš radikálním personálním změnám. Lidé z mimopražských regionů ale nechápali, proč to říká, a byli naštvaní, protože u nich změny postupovaly pomaleji a naopak bylo nutné tyto změny provést. Tato nerovnováha vedla později k rozpadu Občanského fóra. Václav Klaus se vyloženě svezl na té vlně odporu proti kabinetní politice.
Bylo chybou stanovit v roce 1990 volební období na pouhé dva roky?
V určitém ohledu to bylo dobře, protože pak by stejně došlo ke státoprávnímu patu. Z hlediska určité krystalizace politických stran a časového tlaku to ale dobře nebylo.
Ve Federálním shromáždění jste měl projev o lustračním zákonu, v němž jste řekl, že parlament není místo, kde by se měla řešit morální selhání. Nakonec jste řekl, že je důvod zákon přijmout, ale není důvod kvůli tomu jásat. Jak to vnímáte dnes s odstupem času?
Chápal jsem tehdy nutnost přijetí lustračního zákona, ale domníval jsem se, že nemá dojít k morálnímu odsudku lidí, jichž se týkal. Lustračním zákonem se totiž o jejich vině rozhodnout nemohlo. Na problematiku lustrace byla tehdy upřená až příliš velká pozornost. Měli jsme se více věnovat něčemu jinému, a to zevrubné právní reformě. My jsme z legislativního hlediska roubovali nové výhonky na starý kmen.
Zdařila se ekonomická transformace země? Měla být privatizace provedená kuponovou metodou, nebo jinak? A proč?
V ekonomické transformaci se postupovalo poměrně rychle. Prakticky ve všech stranách byla shoda na privatizaci a liberalizaci cen, spor byl jen o jejich rychlosti. I kdyby bývalo bylo volební období dvakrát tak dlouhé a bývali bychom měli na přípravu zákonů dvakrát tolik času, stejně by nebyly dokonalé, zákony by se stejně obcházely.
Kupónová metoda byla zvolena, protože jsme ji považovali za férovou. Problémem samozřejmě bylo to, že nebyly právně regulovány investiční fondy. Částečnou omluvou snad může být to, že na jaře 1992 začínala předvolební kampaň, ve které už se žádné fondy neřešily, neboť hlavním tématem bylo rozdělení ČSFR. Za velmi problematickou považuji novelu trestního zákoníku, kterou provedl ještě kooptovaný parlament na jaře 1990. Tato novela kromě vyjmutí politických trestných činů jako rozvracení republiky odstranila i celé ustanovení zákona, skutkovou podstatu trestného činu proti majetku v socialistickém vlastnictví. Kdyby se to ale bylo změnilo na „státní“, byl by zde nástroj pro trestání nekalostí při privatizaci. Myslím si, že to nebyl záměr, udělali to spíš v euforii. Tehdy se nelíbil termín „socialistické vlastnictví“, tak to holt vyškrtli celé… Přispělo to k zvláštnímu sociálnímu kontraktu, který odstraněním trestní sankce umožnil „divokou privatizaci“. Docházelo k podivným převodům majetků státních společností na stejnojmenné soukromé s. r. o., notoricky známý je případ Mladé fronty, ale těch případů byla celá řada. Lidé, kteří se chtěli dostat k majetku, se k němu pak také dostali…
Proč jste se po rozpadu OF rozhodl stát se členem ODS? V čem spočívalo charisma Václava Klause? Členem ODS jste byl až do roku 1997. Jaké byly Vaše reakce na informace o švýcarském kontu ODS?
Cítil jsem silnou vazbu na lidi, kteří mě navrhli na kandidátku, tedy lidi z Frýdku-Místku. Ti byli přetvoření OF v politickou stranu nakloněni. Také jsem souhlasil s tím, že politika má být budována odspodu, ne jako elitní klub. Pro mě bylo logickým vyústěním, že se OF přemění v politickou stranu. I proto se stanovilo volební období na dva roky, aby se vytvořila politická mapa. Chtěl jsem, aby ta nová politická strana byla otevřená a aby tam byli lidé s důstojnou minulostí, ne nutně disidentskou. A z počátku tak ODS vypadala. Nebral jsem to jako rozchod s disidenty. ODS přece tehdy podporovala Václava Havla.
Pomáhal jsem ODS zakládat a v roce 1992 jsem byl i jejím prvním mluvčím. S Václavem Klausem jsem tedy byl hodně v kontaktu. Cítil jsem z něj politický instinkt a silný tah na branku. Byl hodně pracovitý. Kandidoval na severní Moravě, objížděl obce a komunikoval s lidmi. On byl vlastně jednooký mezi slepými. Vyčníval, vyzařoval určitou energii.
Po odchodu z Federálního shromáždění jsem už s Klausem v užším kontaktu nebyl. Pracoval jsem jako poradce ministra zahraničí Zieleniece. Z ODS jsem odešel prostě tak, že jsem přestal platit příspěvky. Byl jsem v cizině (velvyslanec v Izraeli – pozn. red.) a ty zprávy o podivném financování ke mně doléhaly tak, že jsem se rozhodl z ODS odejít.
Špatný pocit z financování ODS jsem měl už dříve, takže mě to zase tolik nepřekvapilo. To byl ale problém nových stran. Výhodu měly strany bývalé Národní fronty, tedy komunisté a lidovci. Nové strany byly jako „nazí v trní“, nebyly příliš bedlivé a čekala na ně mnohá pokušení.
Jak byste srovnal 90. léta s dnešní dobou z pohledu politické kultury?
Byla to výjimečná doba, překotná a plná ideálů. Připravených lidí bylo málo. Oproti Polsku a Maďarsku jsme byli hodně uzavřená společnost, necestovali jsme. Tam byly hranice částečně otevřené, např. Viktor Orbán se dostal ještě před pádem režimu do Británie. Koneckonců tři nejvýraznější osobnosti té doby u nás – Havel, Klaus a Pithart – měli možnost v roce 1968 vycestovat a díky tomu získali zkušenosti.
Škoda je, že jsme neměli dost kuráže na to, abychom otevřeli náruč exilu. Mohli jsme využít jejich velké zkušenosti a dnes bychom byli dál. Byla to chyba. Poláci a Maďaři jsou jiní, v zahraničí také drží více při sobě, vytvářejí komunity. My jsme prostě nedovedli říct „vítejte doma“.
Rozhovor pořízen 15.7.2014
 přejít |