| i90 | Inventura |
|
 foto: Wikipedie („Pelz“) |
doc. JUDr. Petr Pithart, dr. h. c., senátor, VŠ pedagog Petr Pithart se narodil v roce 1941 v Kladně. Po gymnáziu absolvoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde dnes působí jako docent. Členem komunistické strany byl do roku 1968, kdy z ní vystoupil na protest proti kapitulantské politice Dubčeka a jeho druhů. Později se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Během 70. a 80. let se živil v různých dělnických a úřednických povoláních. Současně působil jako redaktor tehdy ilegálních Lidových novin. Během sametové revoluce se stal členem vyjednávacího týmu Václava Havla (Koordinačního centra Občanského fóra) a měl velký vliv na formování demokracie u nás. Následně působil v politice postupně jako poslanec (OF), předseda vlády ČR v dobách federace (Občanské hnutí, původně OF) a po zániku zbytků OH jako senátor (předseda a místopředseda Senátu) za KDU-ČSL. |
Byl jste jedním z prvních, kdo otevřeně v médiích v lednu 1990 naznačil, že sametová revoluce nejspíše revolucí vůbec nebyla. Co Vás k tomu vedlo?
Revoluce mívá nejistý výsledek a musí se při ní počítat s oběťmi. Náš přechod k demokracii byl spíše předem vyhraným, vyjednaným předáním moci. Já jsem u toho byl a můžu Vám potvrdit, že jsme neměli téměř žádné vážné soupeře. Komunisté vůbec o nic nebojovali, vzdávali to rychleji, než jsme čekali. Jediným soupeřem byl po několik dní Ladislav Adamec, předseda poslední komunistické federální vlády. Ten však brzy pochopil, že jeho snažení nemá smysl, že je sám. Lidé rádi slyšeli, že tu byla revoluce a že jsme si něco sami vybojovali. To však není pravda. Naše 70. a 80. léta byla zcela jiná než polská nebo maďarská. Pokud by lidé tolik chtěli revoluci, měli vyjít do ulic o tři, čtyři roky dříve. Pak by to spíše bylo s rizikem, ale mohlo by dojít k očistné katarzi. Dnes tak mezi lidmi přetrvává frustrace z toho, že se „neoddělilo dobro od zla“, nepotrestali se viníci. Že jsme se „nevyrovnali“. Ale tu katarzi je třeba si zasloužit. Nám to všechno spadlo do klína skoro samo ‒ byli jsme z „lidodemo“ poslední.
Poměrně často diskutovaným tématem spojeným se sametovou revolucí je (ne)zakázání činnosti KSČ. Proč k němu nedošlo?
Zakázat ji přece nešlo; nebyl nikdo, kdo by to mohl provést – neexistoval ani Nejvyšší správní, ani Ústavní soud a parlament jsme k tomu donutit nemohli, protože musel – i po kooptacích s většinou komunistů v něm ‒ schválit hlavně volební, ale i jiné neodkladné zákony. Bez parlamentu, jen zčásti kooptacemi obměněného, by žádné řádné volby nebyly. Poslanci KSČ měli v rukou silnou zbraň: mohli kdykoli odejít a učinit tak parlament neusnášeníschopný. Podle čeho by pak proběhly volby? Nebo by musel být parlament ‒ jako kdysi v Rusku Duma ‒ rozehnán, ustanoveno (kým?) nějaké direktorium (?), které by to provedlo. Nebo rovnou diktátor. Kde by se ale vzal? Václav Havel? To je přece nesmysl. Žádná hlava státu takové pravomoci nemá, natož prezident v parlamentní republice. Bylo také teoreticky možné pustit KSČM do voleb v červnu 1990 a pak, protože dostala víc hlasů, než se čekalo, ji jaksi za trest zakázat… Byl by to dobrý vstup do pluralitní demokracie? Ostatně to tehdy nikdo nenavrhoval. To až pak, když ta strana a její členové ne a ne odumřít… Zakázat, kdyby to šlo, by ostatně znamenalo, že by se za pár týdnů ustavila v jiném balení (adjektivum „komunistická“ by jako v Maďarsku a Polsku zmizelo) a posléze by se do ní hrnulo mnohem více pošetilých mladých idealistů, než je v ní dnes…
Zmiňoval jste, že se komunisté během sametové revoluce sami vzdávali moci ‒ že jste jako opozice neměli žádné soupeře. Znamená to, že se aparátčíci na změnu režimu s úmyslem zbohatnout předem připravili?
Staré nejvyšší mocenské struktury se na nový režim nikterak nepřipravovaly. Jiná věc je, že určité uvolnění, především v ekonomické oblasti, si skoro všichni přáli. Víte, svět je dnes nemocný touhou po konspiračních teoriích. Lidé chtějí slyšet, že vše bylo připravené a oni neměli na události jakýkoliv vliv. Konspirační teorie slaví úspěch, protože de facto obhajují pasivitu a oportunismus. Pak to dopadá tak, že táta říká v kuchyni: „Vidíš to, mámo, já ti to říkal, všecko to bylo domluvený, ještěže jsme na to náměstí nešli a nedělali tomu Havlovi šašky“ ‒ lidé chtějí výmluvu pro to, že oni nebyli, na rozdíl od některých, stateční.
Je však pravdou, že existovaly určité významné skupiny v pozadí, jako ekonomičtí náměstci ředitelů velkých podniků a hlavně lidé ze státních podniků zahraničního obchodu, kteří se už za pozdní normalizace jakoby připravovali na podnikání v tržním prostředí. Jejich výhoda později spočívala v osobních kontaktech, které měli, a tedy v privilegovaném přístupu k informacím. Znali lidi z bank a mohli získat výhodné úvěry (i za úplatu), když ještě byly laciné; věděli, kde se zeptat na to, do kterého podniku investovat ‒ zkrátka se vyznali. Uměli řeči a měli známé partnery na Západě. To je něco, co disidenti a obyčejní lidé neměli, nemohli mít.
Proto také neinvestovali do akcií (v kuponové privatizaci) náhodně. Někomu, jako třeba mně, se líbila Plavba Labsko-Oderská, tak jsem si koupil její akcie. Dnes už skoro neexistuje… Jiní však věděli, že se peníze budou točit v ČEZ nebo v Komerční bance… Nemálo těch normalizačních podnikavců je dnes velmi úspěšných. Příkladem může být třeba pak Babiš, Ulčák. Připraveni byli také špičkoví veksláci – takový Mrázek třeba. Ti všichni měli „sociální kapitál“ ‒ známosti, dovednosti, informace, ‒ který byl v té době důležitější než kapitál finanční. Vyznačuje se mj. tím, že ho nemůžete nikomu sebrat.
Nyní ke kuponové privatizaci. Byl jste jeden z lidí, který měl na ekonomickou transformaci zásadní vliv. Co se na ní (ne)povedlo?
Kupónová privatizace měla být jen jednou, nikoli však převažující metodou odstátnění a mohla pak být i prospěšná. To by ale nesměla probíhat zbrkle, a tedy na základě nedokonalých zákonů. Většina lidí totiž své kupónové knížky svěřila privatizačním a investičním fondům ‒ ne každý je odborník na kapitálové trhy. Právě privatizační fondy však postrádaly standardní regulaci (jaká třeba existovala na Slovensku). V našem federálním zákonu nebylo stanoveno, že majitel fondů je pouze správcem svěřeného majetku. Díky tomu bylo možné z fondů vyvádět peníze na soukromá konta správců.
My v české vládě jsme na to upozorňovali, ale federální Klaus trval na tom, že se to musí spustit co nejdříve, protože za pár týdnů budou volby… A federální vláda byla silnější než vláda republiková. Kuponové knížky, to byl volební trumf Klausovy ODS.
Pro pochopení toho, proč nebyla privatizace dostatečně regulována, si musíte uvědomit, v jakém období vznikala. Ve světě tehdy dominoval ekonomický směr zvaný neoliberalismus. V módě byl malý, štíhlý stát, který do ničeho co možná nezasahuje, neboť se věřilo, že trh sám má schopnost seberegulace. My jsme do této atmosféry spadli zcela nepřipraveni. Sociální stát, vyrovnávající největší rozdíly, právě vycházel z módy. Měli jsme se smířit s tím, že bohatství nemůže růst jinak než za cenu provždy a všude se rozevírajících nůžek.
Tehdejší ministr průmyslu a obchodu vlády ČR (byl jsem tehdy jejím předsedou) Jan Vrba měl docela jiný plán. Vybrali jsme asi čtyřicet velkých podniků, které jsme chtěli prodat předem vybraným strategickým partnerům. Bohužel jsme na to neměli dost času. V roce 1990 se totiž OF usneslo na tom, že mandát vlády vzešlé z prvních porevolučních voleb bude trvat jen dva roky. To bylo osudově chybné rozhodnutí. Vláda OF už tehdy rozhodla o své vlastní porážce. Nikdo nemůže za dva roky vyhrát volby, ledaže nic nezačne a jen slibuje. Navíc nějakou dobu zabralo vytvoření základních zákonů. Na privatizaci potom zbyl jen rok a pár měsíců.
To také dokazuje, že disidenti a intelektuálové neměli ani zdaleka všechno dobře promyšleno. Je škoda, že se nepodařilo prosadit Vrbův nápad. Dnes vidíme, že podniky, jejichž privatizace se provedla podle záměrů české vlády, byly a dodnes jsou úspěšné – např. Sklo Union Teplice, Škoda Mladá Boleslav, Barum Otrokovice, Technoplyn Linde, řada cementáren a dalších asi šedesát spíše už jen menších podniků. Jakkoli jsou v cizích rukou, táhnou dnes za sebou ke špičkové kvalitě stovky, ba tisíce českých subdodavatelů. Pak jsou ale další, u nichž se to do začátku kuponové privatizace nestihlo ‒ např. Tatra Kopřivnice má dnes už čtvrtého majitele. Stejně dopadla Škoda Plzeň, ČKD Praha, Poldi Kladno…
Jste známý jako odpůrce rozpadu Československa. Co Vás k tomu vede?
Po první světové válce nově vzniklé Československo bylo státem s největším procentem občanů z národnostních menšin v Evropě. Naopak dnešní Česká republika je etnicky nejčistším evropským státem. Je to ale dobře? Někteří řeknou, že je to skvělé, konečně sami, Čechy přece Čechům, ne? Já si to ale nemyslím. Jsem stoupenec rozumného multikulturalismu, protože si myslím, že soužití s lidmi jiných kultur, tradic, s jinými hodnotovými prioritami atd. člověka i národ obohacuje – má-li možnost podívat se na sebe očima toho druhého. Jsem přesvědčen, že soužití několika národů demokracii sice namáhá, ale také tříbí.
Lidé tehdy uvěřili Klausovi, že právě my jsme premianti postkomunistického světa, že budeme jedničky v postkomunistickém světě, že budeme první v EU i v NATO a že Slovensko nás pouze brzdí. Když přeskočíme 22 let, uvidíme, že Slovensko je v EU spokojené, má euro, je tam aktivní a solidarizuje s těmi, kteří zaostávají. My jsme ve střední Evropě v mnohém poslední a Unie se bojíme. Také Německa. Svou roli při rozpadu hrálo také to, že Češi Slovákům jednoduše nerozuměli. Češi vždy chtěli unitární, centralizovaný stát, což Slováci odmítali.
Na rozpadu státu se ovšem také podepsaly ony pouhé dva roky, které jsme měli na rozlousknutí oříšku pouze dvoučlenné federace. Nezvládlo se to také proto, že na slovenské straně stál zcela iracionální člověk.
Rozpadu ČSFR se možná zabránit dalo, neboť ústavní zákon o zrušení federace prošel o jeden jediný hlas. Poslancům za to bylo slíbeno, že se stanou po rozpadu federace členy prozatímního senátu, k čemuž nikdy nedošlo. Také se mohlo konat referendum, ale to ODS s HZDS odmítly. Rozpad ČSFR se totiž hodil oběma stranám do karet, ačkoli to dlouho nepřiznávaly, ještě ani ve volbách v červnu 1992. Žádná z tehdejších vládních stran neměla rozdělení ČSFR ve volebním programu. Kromě menší, dnes už mimoparlamentní strany slovenských nacionalistů (SNS). K rozdělení státu neměli ani ten nejmenší mandát.
Byl jste prvním politikem, kterému byl nabídnut úplatek. Jak se celá kauza odehrála?
Bylo to vlastně velice komické: ředitel Agrobanky Jan Král vlastnoručně napsal nabídku úplatku do školního sešitu, který u mě nechal v kanceláři. Okamžitě jsem sepsal trestní oznámení a do dvou hodin jej podal na policii. Nakonec ale trestní řízení trvalo téměř čtyři roky. Král dostal podmínku a směšnou pokutu. Myslím si, že kdyby se býval soud odehrál rychle, bylo by to memento, určitý precedens. Dodnes netuším, proč to trvalo tak dlouho, když důkaz byl nezpochybnitelný. Král ani nic nepopíral…
Proč došlo k uzavření opoziční smlouvy? Dalo se tomu zabránit? Je možné, že Klaus se Zemanem byli domluveni předem?
Na opoziční smlouvě byly nebezpečné dvě věci: jednak to, že to věru nebyla pouhá velká koalice, jak dnes její obhájci tvrdí, neboť znamenala vyřazení opozice ze hry (nesměla podat návrh na vyslovení nedůvěry vládě), a dále to, že měla platit navždy: příště by si strany vyměnily role, ale platilo by, že se vždycky vzájemně podrží. Velkým překvapením proto bylo, když Vladimír Špidla před volbami v roce 2002 prohlásil, že v této praxi pokračovat nehodlá. Díky tomu získala sociální demokracie více hlasů, než se předpokládalo, a vyhrála. Se Zemanem a Klausem by se jelo dál – vždyť zbytky vzájemné příchylnosti obou zdánlivých „antipodů“ registrujeme dodnes. Byl to kartel, který dal vyrůst bratrstvům korupčníků v obou stranách. Leckde ještě trvá.
Dohodnuté předem to ale nebylo ‒ Zeman s Klausem na sebe tehdy pálili z nejsilnějších zbraní. Atmosféra před volbami v roce 1998 byla vypjatá. Plakáty ODS připomínaly písmem i barvami mobilizační plakáty z roku 1938, Zeman mluvil o „spálené zemi“ a o tom, že si sociální demokraté budou „vázat legitimace svých členů do kůže odéesáků.“ Všechno tehdy stálo na Janu Rumlovi. Ten tehdy bohužel odmítl nabídku Zemana, že ČSSD podpoří menšinovou vládu US a KDU-ČSL. Zeman si odmítnutou nabídkou spolupráce zajistil alibi. Moc dobře předem věděl, že ji člověk pravice Ruml nepřijme. Jedna z verzí vzniku opoziční smlouvy tedy je, že ODS a ČSSD v zásadě nic jiného nezbývalo, protože s nimi US odmítla spolupracovat.
Já vám však předložím ještě jednu hypotézu. Svou roli možná sehrál i tehdejší ředitel televize Nova Vladimír Železný. Jednou v lednu 1998 si mě pozval a řekl mi, že ví všechny detaily o tajném švýcarském kontu ODS a že to na Nově zveřejní. Pro ten účel si prý najal nejlepší diskrétní pátrací agenturu na světě, aby všechno prověřila. Říkal mi: „Nemysli si, že jsem naivní, já si najal ještě jednu agenturu, aby kontrolovala tu první, tu nejlepší!“ Podle vyjádření Železného se reportáž o tajném účtu ODS měla prý odvysílat až za tři týdny, protože potřeboval už jen „doladit některé důkazy, aby obstály před soudy EU“. Železný se vychloubal, že všechny kompromitující materiály na představitele tehdejší vlády i opozice nepouští na obrazovku, nýbrž že si je „trojitým sítem“ zachytává a schovává, až se budou hodit.
A hodily se dříve, než si mohl pomyslet. Na jaře se dostal do konfliktu s americkým vlastníkem CME a rychle o svoji televizi přišel. Nevzdal se a založil Novu na Barrandově. Aby ji mohl spustit, potřeboval ale obrovský úvěr. Dostal jej od IPB ve výši 1,1 miliardy Kč. Tehdy měli v té bance rozhodující slovo pánové Tesař a Procházka, kteří zastupovali zájmy ČSSD, resp. ODS. Já měl tehdy stále v hlavě tu neodvysílanou reportáž o švýcarském kontu, které samozřejmě existovalo, to dnes už ví leckdo docela přesně… Sešel jsem se s ním pak ještě jednou a čekal jsem, že mi to vysvětlí. Železný nevěrohodně tvrdil, že ho obě ty agentury vodily za nos, a že tedy nic neodvysílal. Samozřejmě, že jsem mu to nevěřil.
Mohlo to být tak, že v nastalé pro něj tísni byl donucen přimět ODS a ČSSD k tomu, aby mu skrze onu banku poskytly úvěr výměnou za to, že nevyužije kompromitujících materiálů, které na ně na obě měl. Spolu chyceni, spolu do vlády… Doložit to samozřejmě nemohu. Železný tak mohl být katalyzátorem a spouštěčem opoziční smlouvy. V rámci sebezáchrany vytvořil bezděčně prostředí, v němž byla spolupráce Klause a Zemana jaksi předpřipravena. Dokonce vím, že se tím před některými lidmi chlubil. Že „ti dva potáhnou spolu“, tvrdil už tři týdny před ohlášením vzniku oné ohavné kartelové dohody. V té době to nikoho jiného nenapadlo.
Jsme na tom dnes lépe než za vaší vlády, co se týče politické kultury?
Existuje jeden zásadní rozdíl. Tehdy se politika dělala pokud možno kompromisním způsobem. Nebyla studenou občanskou válkou, jako dnes. Něco jako nulová tolerance k názorům opozice neexistovalo. To se projevovalo například také tím, že moje vláda složená z ministrů pěti politických stran jednala vždy tak dlouho, dokud nedošla ke konsenzu. V zásadě se tedy nehlasovalo, pouze se tak dlouho diskutovalo, až byla všeobecná shoda, to znamená jasná většina buď pro, nebo proti. Musel jsem si být jist, že když řeknu „tak tedy schváleno“, anebo „přineste to, pane ministře, znovu za čtrnáct dní“, nebude nikdo protestovat! Pokud necháváte hlasovat, začnou se mezi ministry vytvářet různé kliky a ministři pak budou obchodovat s podporou nebo se mstít za odmítnutí podpory. Za mé vlády, dva a půl roku, se hlasovalo politicky podle stran pouze jednou či dvakrát. Jedním z těchto případů byl spor o odložení termínu spuštění kupónové privatizace. Ježek a já jsme chtěli, aby se s privatizačními projekty mohli přihlásit i lidé mimo tehdejší vedení podniků, aby na to měli čas a přístup k informacím, zatímco ODS chtěla, aby se kupónovka spustila s dostatečným předstihem před volbami, aby stačila udělat na voliče dojem… Byl to spor o to, zda je důležitější dát šanci nejen „starým strukturám“, anebo zájem na efektní volební kampani. Tehdy jsme prostě časnější termín v české vládě vetovali. Šlo jen asi o čtrnáct, ale důležitých dnů.
Na rozdíl ode dneška existovala také daleko větší úcta k právu a vzdělání. Také proto, že na jednání vlády běžně vystupovali i představitelé Legislativní rady vlády. Předsedou byl takový mladý právník, který měl v hlavě právnický kompjútr. Jednou se mě přišel zeptat, jestli by si na jednání vlády mohl občas vzít slovo. Řekl jsem mu, že klidně. Pak i skákal občas do řeči ministrům. Když on řekl, že to nejde, tak jsme mohli dát krk na to, že to nejde. Všichni ho měli v úctě, protože o tehdejším právním řádu měl dokonalý přehled; měli jsme jistotu, že vláda se neusnese na něčem, co je po právní stránce vadné. Po nástupu Václava Klause už zástupce Rady na zasedání vlády přístup neměl, natož aby si mohl vzít slovo. Když se legislativci odvážili jednou něco dodatečně namítat, Klaus jim prý řekl: „Vláda se tak usnesla a vy to prostě proveďte…“ Tak se utvářel náš právní stát.
A připadá Vám dnes něco lepší?
Významným pozitivním průlomem z poslední doby bylo dlouho odkládané odvolání paní Vesecké a jmenování Pavla Zemana na post nejvyššího státního zástupce. Pokud bude schválen nový, lepší zákon o státním zastupitelství, bude nezávislost justice na politickém vedení ještě zajištěnější. To by nás mělo napříště chránit od zametání kauz pod koberec.
Rozhovor pořízen 20. 6. 2013.
Zdroje k životopisu: Naši politici, Wikipedie.
 přejít |