i90

Inventura
devadesátek


foto: archiv T. Ježka

doc. Ing. Tomáš Ježek, CSc., VŠ pedagog, býv. ministr

Tomáš Ježek se narodil v roce 1940 v Plzni. Vystudoval Národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické. V letech 1964‒1985 působil v Ekonomickém ústavu Československé akademie věd, od roku 1985 do roku 1989 pracoval v Prognostickém ústavu ČSAV. Do roku 1969 byl také členem KSČ. Po pádu komunistického režimu byl zvolen poslancem České národní rady za OF. Zároveň byl ministrem pro privatizaci v Pithartově vládě letech 1990‒1992. Je považován za „otce“ kupónové privatizace. Pomáhal zakládat ODA. Od roku 1992 do roku 1994 pracoval jako předseda výkonného výboru Fondu národního majetku, poté byl dva roky předsedou burzovní komory Burzy cenných papírů Praha, a. s., od roku 1996 do roku 1998 byl členem prezidia Komise pro cenné papíry. Po odchodu z veřejných funkcí začal působit jako pedagog, od roku 2005 je docentem na Národohospodářské fakultě VŠE.


Jak proběhl přechod k tržnímu hospodářství?

Při přechodu z centrálně plánovaného hospodářství na tržní ekonomiku bylo důležité, aby hlavní roli hráli právníci. Privatizace byl totiž především právní, nikoliv pouze ekonomický problém. Zakopaný pes však byl v tom, že právníci byli až na výjimky silně poznamenáni ideologií a formalismem předešlého režimu. Byli to právní pozitivisté, což znamená, že právo pro ně bylo souborem příkazů, nikoli souborem norem upravujících vzájemné chování svobodných lidí. Ne náhodou prohlásil profesor Cepl krátce po revoluci, že by bylo nejlepší celou pražskou právnickou fakultu srovnat se zemí bagrem a následně posypat nehašeným vápnem.

I přesto jsem se setkal s několika schopnými právníky. Můj náměstek na ministerstvu privatizace Jaroslav Muroň studoval v Brně, kde se v té době stále udržovala jistá tradice přirozeného práva. Právě Muroň byl autorem zákona o malé privatizaci a tzv. malého restitučního zákona. Tyto předpisy byly dokonalé, bez chyb.

Třebaže to nebylo správně, transformaci nakonec řídili ekonomové. Ti byli totiž v mnohem výhodnějším postavení oproti kolegům z jiných společenskovědních oborů. Jak v Ekonomickém, tak v Prognostickém ústavu ČSAV studovali zahraniční literaturu za plné podpory tehdejší politické reprezentace. Komunisté si totiž byli vědomi problémů socialistického hospodářství, proto ekonomy hýčkali. Doufali totiž, že přijdou s nějakým zázračným plánem na záchranu skomírající ekonomiky. Byli jako císař Rudolf II. ‒ čekali, jestli jim alchymisti vyrobí zlato.

Jak se zrodila myšlenka kupónové privatizace?

Lidé, kteří se zabývali privatizací, čelili několika problémům. Pravděpodobně za nejzásadnější se dá považovat neexistence jakéhokoliv vzoru nebo precedentu. Nikdy v dějinách totiž nenastala situace, že by celá ekonomika byla vlastněná a tvořená státem. V tehdejším Československu patřila státu každá poslední trafika. Druhým problémem byla neexistence úspor. V socialistickém hospodářství se totiž plánovalo tak, aby se vyrobilo právě tolik, kolik se mělo podle plánu spotřebovat. S úsporami v rukou obyvatelstva se nepočítalo. Ty tehdy byly vnímány jako výsledek špatného plánování, jako určitá nehoda. Komunisté pro ně vymysleli i speciální termín ‒ nerealizovaná kupní síla.

Samotná myšlenka kupónové privatizace se zrodila v hlavě mně a Dušanovi Třískovi při procházce v zámeckém parku v Kolodějích. V únoru 1990 se tam konala konference za účasti domácích a exilových ekonomů. O přestávce jsme diskutovali a napadlo nás majetek státu lidem rozdat, když ho kvůli nedostatku úspor nelze lidem prodávat; šlo jen o to, jakým způsobem. My jsme si z dětství pamatovali potravinové lístky, představovali jsme si tedy vyměňování nějakých lístků (kupónů) za akcie.

Jak privatizace následně probíhala?

Malá privatizace, kdy se soukromým osobám převáděla pouze aktiva, nebyla provedena kupónovou metodou. Při velké privatizaci, kdy se soukromým osobám převáděla i pasiva, se používaly i jiné metody privatizace. Přibližně 60 podniků bylo převedeno do rukou zahraničních investorů. Jednalo se například o Škodu Mladá Boleslav, Sklo Union Teplice či Barum Otrokovice. Někteří měli strach, že investoři podniky položí. Ten strach byl ale úplně zbytečný. Dnes ty firmy prosperují. Vláda dbala na to, aby měli zahraniční investoři vlastní kapitál.

Z odborného hlediska na bezpečný průběh akce dohlíželi poradci z Wall Street, kteří ale skončili svou práci v roce 1992. Václav Klaus je potom tady už nechtěl. Klausovi se nelíbily ani prodeje podniků do zahraničí. Cizinci si podle něj měli koupit podniky až od nových soukromých majitelů. Klaus chtěl jen kupónovou privatizaci, nic jiného. Na druhou stranu má ale velkou zásluhu na zdařilé liberalizaci cen.

Samotná kupónová privatizace proběhla bez problémů. Horší však bylo to, co nastalo od okamžiku, kdy se začalo s akciemi získanými v kupónové privatizaci obchodovat. Zde lze vysledovat dva negativní trendy. Za prvé, vlivem nedokonalé právní regulace byl trh s akciemi bez dozoru od roku 1993, kdy skončila první vlna kupónové privatizace, do roku 1998, kdy konečně vznikla Komise pro cenné papíry. Klaus si její vznik nepřál. Jeho vláda ale v roce 1997 padla a byla nahrazená úřednickou vládou Josefa Tošovského, která zákon o Komisi pro cenné papíry předložila parlamentu, a ten ho schválil.

Druhým problematickým bodem byly investiční privatizační fondy. Těm svěřilo své kupónové knížky asi 70 % lidí. Právě v zákonu o investičních fondech byl ďábel skrytý v detailu. Definitivní podoba zákona totiž, na rozdíl od jeho provizorní verze vytvořené slovenským ministrem pro privatizaci Ivanem Miklošem, neobsahovala ustanovení, že majetek zakladatelů jako správců musí být oddělen od majetku akcionářů investičních privatizačních fondů. Jsem přesvědčený, i když na to nemám důkazy, že se nejednalo o náhodu. Na federálním ministerstvu financí pod vedením Klause totiž věděli, jak to mělo správně být. Legislativní „chyba“ byla napravena až v letech 1995‒96. Do té doby bylo vlastně legální tunelovat. Týká se to nejen Petra Kellnera, ale třeba i Michaela Kocába.

Já sám jsem měl od počátku pochyby ohledně Viktora Koženého, který se zaštiťoval jménem Harvardské univerzity a sliboval „jistotu desetinásobku“. Podvod ale nebyl prokouknut ani poté, co vláda obdržela dopis z Harvardské univerzity, který jednoznačně popíral, že by měl Kožený cokoliv společného s touto univerzitou. Klausovo ministerstvo financí dostalo též dopis od člena prezídia Fondu národního majetku Miloslava Kohoutka, který před Koženým varoval. Klaus na dopis vůbec neodpověděl.

My se známe s Klausem od dětství, proto si ke mně zpočátku nedovolil to, co k jiným. Já jsem byl někdy také příliš ovlivněn přátelstvím a řval jsem míň, než jsem řvát měl... Kdybych měl možnost dělat privatizaci podruhé, určitě bych do toho s Klausem nešel.

Jaké zážitky jste si odnesl z divokých 90. let?

Jakožto ministr privatizace jsem byl zároveň předsedou prezidia Fondu národního majetku. To byla organizace, která měla za úkol realizovat privatizační projekty. Z čela FNM jsem musel odejít v důsledku smyšlené aféry kolem privatizace Čokoládoven Praha. Byl jsem totiž obviněn z machinací při privatizaci.

V prvním dějství to skončilo tak, že policie případ rychle odložila, když zjistila, že se nic nekalého nestalo. Pak ale Zemanova vláda věc znovu otevřela v rámci akce Čisté ruce a navrhla moje odvolání z Komise pro cenné papíry. Až po letech bylo moje jméno očištěno, vláda se mně musela omluvit a soud mi přiznal právo na odškodnění. Nařčení z toho, že jsem prodal Švýcarům Čokoládovny příliš levně, ale těžce poškodilo moji pověst.

Pithartova vláda, v níž jsem byl ministrem, měla celkem 22 členů. V zásadě jsme spolu všichni vycházeli dobře. Premiér Pithart měl spory pouze s ministrem zemědělství Bohumilem Kubátem. Ty vyústily až v návrh na jeho odvolání, čemuž ale Česká národní rada nevyhověla. Za Kubáta se tehdy postavil Daniel Kroupa. Byl totiž celý pryč z toho, že má ODA ministra.

A právě u Kubáta začíná další kauza spojená se mnou. Fotbalový boss a podnikatel František Chvalovský měl žádat po Kubátovi, aby zařídil privatizaci chmelařských státních statků. Můj náměstek Muroň Kubátovi vysvětloval, že to nejde, že nejsou vyřešeny restituce. Ti dva se pak Muroňovi pomstili tím, že ho obvinili z přijetí úplatku. Byla to hanebná kauza. Muroň byl po operaci očí, špatně viděl, pracoval za pomoci kolegyně, která mu předčítala dokumenty. Trestný čin měl být přitom spáchán v noci v autě. Šlo o kupónovou privatizaci Jihočeských mlékáren Madeta – ty se však stejně měly privatizovat kupónově; to je jako kdyby vás chtěl někdo uplatit, aby jaro začalo 21. března. Zajímavé bylo i načasování kauzy na den před spuštěním kupónové privatizace.

Láme se to k lepšímu?

Stejně jako Petr Pithart se přikláním k tomu, že politická kultura byla v 90. letech lepší než dnes. V Občanském fóru jsme všichni byli z jednoho těsta. Pithart mě pozval do vlády, protože mě znal z večerních bytových seminářů. Vycházeli jsme si vstříc. Když jsem potřeboval, aby zákon stanovil formu a strukturu privatizačního projektu, donesl jsem návrh zákona ve středu ráno do ČNR a večer to bylo schváleno. Spolupracovala na tom celá česká vláda, která bývala každou středu v budově ČNR, celá Česká národní rada v čele s Dagmar Burešovou a hospodářský výbor v čele s Karlem Ledvinkou. Můj hlavní dojem z České národní rady je, že jsme cítili zodpovědnost za naši republiku. Dnešní poslanci mají na prvním místě vlastní zájmy, na druhém zájmy stranické. Důležité je ale myslet na naši zemi jako celek, poslanec přece není vyslanec své vesnice.

Pokud jde o některé politické přešlapy té doby, např. sólový plán tehdejšího ministra obrany Antonína Baudyše na řešení občanské války v Bosně, připouštím, že 90. léta byla obdobím politického amatérismu. Díky mé vlastní neznalosti se však podařilo prosadit malý restituční zákon v té podobě, v jaké byl na mém ministerstvu napsán. Předal jsem totiž text zákona do federálního parlamentu kolegům, aby ho předložili jako poslanecký návrh. Nevěděl jsem, že má nejdříve projít mezirezortním připomínkovým řízením. Kdybych to býval věděl a do připomínkového řízení ho poslal, zcela určitě by se cestou pokazil a změnil k horšímu. Přišel jsem z prostředí Akademie věd, úřadovat jsem vůbec neuměl.

Nicméně díky svým dobrým studentům na VŠE mám rozhodně důvod k optimismu, co se týče budoucího vývoje naší společnosti.

Rozhovor pořízen 26. 9. 2013.

Zdroje k životopisu: Wikipedie, Lubomír Kopeček: Éra nevinnosti, Tomáš Ježek: Zrození ze zkumavky.


Obsah a design © Inventura demokracie 2014~2015