| i90 | Inventura |
|
 foto: archiv L. Heryána |
Dr. Ing. Ladislav Heryán, Th.D., salesián Ladislav Heryán se narodil v roce 1960 v Petřvaldu u Nového Jičína. Ve svých 17 letech začal tajně studovat teologii a o čtyři roky později se tajně stal salesiánem. Po skončení studií na Stavební fakultě VUT v Brně a absolvování základní vojenské služby nastoupil do brněnské panelárny. V roce 1987 přes Rakousko emigroval do Itálie, aby zde dokončil studium teologie a následně vstoupil do salesiánských misií v Africe. Po revoluci pravidelně navštěvoval Československo a v roce 1997 se rozhodl vrátit natrvalo do České republiky. V současné době je pedagogem a kaplanem na VOŠ Jabok a pracovníkem v sociálních službách v nízkoprahovém klubu Vrtule v Praze-Kobylisích. Bývá také označován za „pastora undergroundu“ – kázal například na pohřbu Ivana Martina Jirouse či Filipa Topola. |
Od 17 let jste tajně studoval teologii a v 21 letech jste se stal salesiánem. Co Vás ke studiu teologie a vstupu do církve vedlo? Měl jste strach začít tajné studium a tajně vstoupit do církve? Jaká byla v 70. a 80. letech situace v církvi a jak církev jako podzemní organizace fungovala?
Já jsem nebyl vychován jako křesťan, protože moji rodiče sice byli pokřtění, ale nechodili do kostela. Ve druhé třídě mne přihlásili do náboženství a potom jsem asi tři roky chodil do kostela, ale z naší rodiny jsem byl jediný. Rodiče mi to potom zakázali, když jsem byl asi v páté třídě, protože se báli, že se kvůli tomu nedostanu na střední školu, i když jsem měl na základce samé jedničky. Byl jsem v podstatě pořád věřící, ale zásadní moment přišel, když mi bylo asi patnáct let a já jsem zažil setkání s Bohem – zjistil jsem, že Bůh je. Brzy poté jsem pocítil touhu být knězem. Vyhledal jsem tedy kněze, který byl u nás v době mého dětství a kterého komunisté po několika letech působení přeložili jinam. To bylo běžné – komunisté kněze často překládali, aby zpřetrhali vazby v místě jejich působení. Byl to shodou okolností profesor filosofie, který měl okolo sebe na Ostravsku skupinu mladých salesiánů. Já jsem mu sdělil své přání a on řekl: „Budeš tajným knězem. A začneme hned studovat.“
V semináři – v jediném učilišti, kde se vzdělávali kněží – byli tehdy estébáci a prorežimní učitelé. Tehdy jsem ještě nevěděl, že je salesián, což bylo zakázané. Když spolubratry pustili v padesátých letech z vězení, šli většinou pracovat do výroby jako dělníci. V šedesátém osmém, byť byly řády zakázané, dostali možnost pracovat jako diecézní kněží, ale pořád tajně budovali řád.
Tajného studia teologie jsem se nebál. V tom věku mi to přišlo jako taková romantika. Měli jsme přesně dané instrukce, jak se máme chovat, aby nás neobjevila policie: nikomu netelefonovat, nepsat dopisy, zkrátka informace nesdělovat těmito cestami. Vše se muselo říkat ústně. Když jsme se scházeli na bytové semináře, měli jsme harmonogram, kdy kdo přijde, aby tam nešla najednou velká skupina lidí. Případně jsme jezdili jako větší skupinky po různých místech, většinou farách, kde jsme trávili víkend a kam za námi přijel profesor.
Existovala oficiální církev, kde samozřejmě někteří kněží byli kolaboranti, ale mnozí byli čestní – to byli ti, kteří byli často překládáni, zvlášť pokud pracovali s mládeží. Pak byla tajná církev, tajné přednášky, tábory, výlety… a normálně to fungovalo. Musely se dodržovat různé bezpečnostní předpisy. Když jsme například měli mši v lese, tak byly rozestavěné hlídky, a když někdo šel, okamžitě se balilo.
Když jsme se ptali Jana Rumla na rozdíl mezi českým a polským disentem, vyprávěl, jak se na společné schůzky Čechoslováci tiše plížili k hranicím, zatímco Poláci připochodovali za hlasitého zpěvu polských lidových písní. Jaká byla Vaše zkušenost v tomto ohledu?
V Polsku byla církev v úplně jiné situaci. Řády tam nebyly zakázány. Jednou jsem se dostal do Polska, abych viděl, jak tam žijí salesiáni. Protože v podstatě Poláci jsou všichni katolíci, komunistům se nepodařilo církev zpacifikovat jako u nás. Tam to bylo něco úplně jiného.
V roce 1987 jste emigroval do Itálie – co Vás přimělo k tomuto rozhodnutí? Bylo těžké opustit Československo, rodinu a domov? Jak konkrétně jste se dostal za hranice?
Já jsem začátkem 80. let dokončil vysokou školu. Představa o tajných kněžích byla taková, že jsme tajně studovali, ale paralelně po nás představení chtěli, abychom měli i civilní vysoké školy. Takže já jsem stavební inženýr. Když jsem přišel z vojny v roce 1984, chtěl jsem pracovat s mládeží na učňáku. To mi nedovolili, protože jsem se netajil svými názory; nebyl jsem ani v SSM. Pracoval jsem tehdy v panelárně jako technolog. O rok později, když četl náš představený dopis od salesiánů z Říma, kteří připravovali projekt misií do Afriky, jsem si začal klást otázku, co v Československu vlastně ještě dělám. V panelárně jsem viděl, že ti lidé okolo mne žili jenom jídlem, sexem a chlastem. To bylo fascinující, jak tato vrstva společnosti žila. Navíc jsem si vzpomněl na Dona Bosca, zakladatele řádu salesiánů, který říkal, že za každého misionáře pošle Bůh deset nových salesiánů. Říkal jsem si, že když odejdu, přijde deset nových salesiánů a tím své zemi nejlépe pomohu.
Do zahraničí jsem se mohl dostat buď na výjezdní doložku, kterou dostávali jen prominenti režimu, nebo na zájezd. Koncem roku 1985 už byly zájezdy na následující rok vyprodané, ale v lednu jsem vytelefonoval v Čedoku, že jim někdo vrátil zájezd do Dánska, který jsem si okamžitě koupil. Představení mi nicméně řekli, že ho musím vrátit a nejdříve se víc oprostit od kontaktů se salesiány kvůli možnému policejnímu vyšetřování, které by je mohlo ohrozit. Večer 8. prosince jsem šel okolo Čedoku zjistit, v kolik druhý den ráno otvírají, a před budovou už byla fronta asi dvaceti lidí. Připojil jsem se k nim, celou noc jsem stál ve frontě a získal jsem takto malý okružní zájezd po střední Evropě. V létě 1987 jsem odjel. Těsně před odjezdem mi řekl jeden představený, že v případě problémů se mám obrátit na pátera Müllera, a dal mi jeho adresu ve Vídni. Můj původní plán byl odjet do Mnichova, kde jsem se měl ohlásit u člověka, jehož jsem znal jen podle jména.
Koupí zájezdu ale ještě nebylo vyhráno. Musel jsem absolvovat výslechy na policii a dostat razítka ze zaměstnání a různých úřadů. Běžné bylo, že aby cestovní kanceláře zamezily útěkům, braly lidem pasy nebo jim nedávaly kapesné, které si člověk zaplatil v ceně zájezdu. Nám řekli, že nám dají v každé zemi jen třetinu kapesného. Dostal jsem strach, aby nám nesebrali i pasy, a tak jsem utekl hned první noc, kdy jsme spali v Salcburku. Odjel jsem vlakem do Vídně hledat pátera Müllera. Na adrese, kterou jsem dostal, jsem našel polský kostel, ve kterém byla v ten samý den večer česká mše, kterou sloužil páter Müller. Po roce 1989 se ukázalo, že tento kněz byl agentem StB, ale já vůči němu nemám žádné výčitky, protože se ke mně choval velmi hezky. Převezl mě autem do Itálie a obstaral mi na tuto cestu i cizí rakouský pas. Celníci, když viděli rakouskou značku auta a rakouský pas, mávli rukou a já se tak dostal do Itálie.
Byl jste během svého pobytu v Římě v kontaktu s československými emigranty? Jeden z nejznámějších byl např. novinář Jiří Pelikán. Byl jste po revoluci v kontaktu s československým, resp. českým prostředím, např. s velvyslanectvím?
Já jsem odešel z Československa s představou, že v Římě dokončím svá studia, která jsem tady opouštěl ve třech čtvrtinách, a že potom půjdu do misií. Realita nicméně byla taková, že čeští bratři nechtěli, abych odešel, ale abych pracoval pro Čechy na Západě. Ani nechtěli, abych dostudoval, ale abych pracoval v penzionu Velehrad vlastněném českými bratry. Naštěstí mě jeden starší spolubratr zachránil tím, že prosadil, abych studoval a pracoval zároveň. Takže dopoledne jsem chodil do školy, odpoledne pracoval a o víkendech jezdil pracovat s mládeží za Řím. Postupně jsem začal také vysílat pořady v české redakci Radia Vatikán. Tak jsem se seznámil s mnoha českými křesťany, kteří žili v Římě, ale s disidenty přímo ne.
Jak jste prožíval události 17. listopadu? Sledoval jste, co se děje v Praze? Mrzelo Vás tehdy, že jste relativně krátce předtím emigroval?
Když jsem emigroval, znamenalo to opustit zemi navždy. V roce 1987 jsme si mysleli, že komunismus neskončí nikdy. Odejít znamenalo také opustit rodiče. Ti nesměli vědět, že jsem salesián ani že emigruji. Napsal jsem tehdy dopis na rozloučenou a dal jsem to jednomu bratrovi, aby ho předal, až budu za hranicemi. Když dopis dostali, byl to pro ně obrovský šok. Bylo to, jako kdybych zemřel. Já jsem tehdy hodně řešil, že když odejdu, otec to nepřežije, že se upije nebo utrápí, protože byl na mne hodně navázaný. Přesto jsem emigroval, protože volání Boží se nedalo neuposlechnout.
V roce 1989 jsem dostudoval filosofii a měl jsem dva roky pracovat s mládeží; to mi bylo 29 roků. Jeden rok praxe mezi mládeží mi odpustili, protože už jsem byl relativně starý. Tento rok jsem strávil ve středisku, kde byl i učňák a kde jsem od rána do večera pracoval s dětmi a mladými. To, co se dělo v Československu, jsem v podstatě vůbec nesledoval, protože jsem neměl čas. Občas jsem si prolistoval noviny. Byl jsem skeptický k tomu, že by se to mohlo zlomit, a v té době jsem byl pořád ještě rozhodnutý odjet do té Afriky.
Jenže se stalo to, že mi 10. března 1990 zemřel tatínek, který se skutečně utrápil. Ne že bych dění v Československu do té doby nesledoval, ale nespojoval jsem si ho se svou budoucností. Tehdy jsem ani nevěděl, zda mohu s politickým azylem jet na pohřeb, protože podle ženevské konvence se člověk nemůže vrátit do země, vůči které žádá o azyl. Měli jsme hrozně špatné zkušenosti s velvyslanectvím v Římě, které v ničem nepomohlo a jakékoliv jednání s ním bylo těžké. Do Velehradu navíc často posílali různé špiony, kteří byli nicméně obvykle lehce rozpoznatelní. Nikomu na velvyslanectví jsme proto nemohli věřit.
Šel jsem tehdy s malou dušičkou na ambasádu, zaklepal jsem na okénko recepce a doteď slyším, jak se tam ozvalo: „Do prdele!“ Objevil se pán, který se ke mně choval moc hezky a dal mi papír, na který mne pustili přes Rakousko do Čech. Až tehdy jsem si uvědomil, že žijeme ve svobodné společnosti.
Vůbec mne ale nenapadlo tam zůstat.
Sledoval jste události v Československu po revoluci?
V Itálii jsem žil studiem. Teologie a biblistika zvlášť je těžká věda a nároky jsou vysoké, takže jsem neměl moc prostor sledovat věci mimo, jakkoliv jsem to po očku sledoval. Ale vždy v létě jsem jezdil na měsíc domů. Později jsem jezdil i na Velikonoce a Vánoce. Doma jsem zdejšími událostmi vždy žil.
Co si myslíte o rozdělení Československa?
Mně osobně se to nelíbilo, ale myslím si, že nakonec to bylo správné. V Itálii jsem poznal slovenský živel. Lidé, co žili na Západě, byli často hodně nacionalističtí. Ale to rozdělení jsme potřebovali, aby se ty věci vyčistily. Abychom se mohli zase sbližovat.
Zjišťovalo se po revoluci ve Vaší komunitě, kdo spolupracoval s StB, a diskutovalo se o tom?
Se dvěma kněžími, které jsem znal a kteří byli estébáci – s Blažejem Müllerem a paulánem Františkem Holečkem – jsem se stýkal a nic jsem netušil. Dozvěděl jsem se to až po svém návratu do Čech v roce 1997. Tehdy jsme to neřešili a v okruhu lidí, ve kterém žiji, to také nikdo neřeší. Holeček odešel myslím zpátky do Itálie a Müller žije někde na Moravě (páter Müller zemřel 11. 11. 2014, tedy 12 dní po vzniku tohoto rozhovoru – pozn. red.). Docela rád bych ho viděl, protože mi hodně pomohl.
Neměl jste v úmyslu se vracet, nicméně v roce 1997 jste se přece rozhodl k návratu – co Vás nakonec přimělo?
Když řeholníky uvězněné v padesátých letech pouštěli na svobodu, pokračovali tajně ve své řádové činnosti. To bylo samozřejmě takové provizorium, protože za normálních okolností řády žijí podle určitých stanov a pravidel. Řeholníci mají např. žít v komunitách, ale to se samozřejmě dělat nemohlo. Mladých salesiánů bylo v Československu asi 250, ale nikdo nezažil život v normální komunitě. Já jsem v Itálii život v komunitách podle naší salesiánské tradice zažil. Tyto zkušenosti zde byly po revoluci velmi cenné, a proto jsem byl vyzván, abych se vrátil a podílel se na budování komunitního života. V Československu navíc vůbec nebyli vystudovaní lidé, protože studium bylo potlačené. To byl další důvod, proč jsem byl vyzván představenými, abych se vrátil.
Jaké byly Vaše první dojmy po návratu? Před deseti lety jste opouštěl Československo a vrátil jste se do České republiky, která se připravovala na vstup do NATO, vládla jí pravicová vláda, která ale záhy padla po tzv. sarajevském atentátu v listopadu 1997. Následovala opoziční smlouva, období možná největšího politického marasmu v novodobých dějinách. Jak jste to vnímal?
Moc velký rozdíl jsem nevnímal. Z Itálie jsem se vrátil do demokratické země se vším tím, co to nese. Pro mne byl hlavní šok ten první krok směrem na Západ, když jsem emigroval. Ale ze Západu zpět do Československa po revoluci mi nepřišlo jako nijak dramatický skok. Italská politika – to je katastrofa také. Ten samý konzum a další věci. Změnily se kulisy, ale životní styl je stejný. My jako salesiáni pracujeme především s mládeží. Za komunismu tady vycházel časopis Mladý svět a ten odrážel svět těch mladých lidí, který byl takový jednoduchý. A ten časopis se nedal sehnat. Když jsem přišel do Itálie, hledal jsem něco podobného, ale zjistil jsem, že žádný podobný časopis neexistuje, protože svět tamější mládeže prostě nejde pojmout. A i tady v roce 1997 už neexistoval žádný Mladý svět, který by ten svět mladých dokázal pojmout do jednoho časopisu. Ta společnost v Itálii a tady byla v podstatě hodně podobná. Jiná byla v tom, že tam ti lidé byli přeci jen zvyklí žit v demokracii poměrně dlouho. U nás byla ta demokracie naproti tomu taková bezuzdná, stejně jako kapitalismus. Dnes už je spousta věcí jinak i u nás. Ta demokracie se ladí.
Jak podle Vás ovlivnil zlom v roce 1989 generaci mladých lidí, kteří v té době dospívali a najednou se před nimi otevřely nekonečné možnosti svobody, která s sebou nesla i závažná rizika?
Nevím, jestli se dá mluvit o generaci, která je negativně nebo pozitivně postižena dobou, ve které žila. Těm lidem by dnes mělo být přibližně 40. Někteří jsou dnes mezi nejbohatšími Čechy. Ti toho dokázali využít a chytnout příležitost. Na druhou stranu někteří byli třeba lemplové, kteří zůstali na okraji. Hodně lidí se vrhlo do podnikání a v té divoké době zkrachovali. Co mi přijde zajímavější, je generace, která se narodila po revoluci. Vždy si vážím toho, když se někdo z těchto mladých lidí ptá na to, co bylo před rokem 1989, a zajímá se o naši historii.
Pokud můžete srovnat mládež druhé poloviny devadesátých let a současnosti, existuje nějaký fenomén, který je hodně jiný?
Já pracuji se studenty. Co mi přijde jiné, že mladí lidé dnes mnohem pomaleji dospívají. V době mého mládí bylo vše jasně nalajnované – délka studia, délka povinné vojenské služby – a nešlo s tím nic dělat. Dnešní doba je pro mladé lidi tak složitá, že nemají vůbec jasno, co by v životě chtěli.
Za totality bylo vše zakázané, ale to neznamená, že to nebylo. Teď to ale najednou mohlo existovat svobodně a otevřeně. V Československu byli lidé vykořenění a zničení komunismem a nedivím se, že se začátkem devadesátých let objevilo zvlášť mezi mladými tolik divokých hnutí. Mladí se potřebují identifikovat s nějakou myšlenkou. Komunismus žádnou nenabízel, a když skončil, žádná oficiální alternativa nebyla. Takže rozumím tomu, proč se u nás tolik rozjely různé subkultury a hnutí.
Říká se Vám pastor undergroundu – v jednom rozhovoru jste popisoval, jak nebezpečné bylo stýkat se s disidenty za komunismu a že jste se kontaktům s nimi proto vyhýbali. Jak jste se s nimi nakonec potkal?
Já jsem se k tomu dostal, až když jsem přišel do Prahy, kde jsem poznal lidi, kteří mne seznámili s dalšími a tak dál. Až tady jsem měl možnost poznat ty lidi, o kterých jsem slýchal z vyprávění.
Jak hodnotíte stav náboženského života v České republice? Souhlasíte s častým tvrzením, že komunistům se podařilo vymýtit ze společnosti náboženskou víru?
Komunisté proti církvi šli proto, že to byla mocná nadnárodní organizace. A ty masové občanské protesty proti nesvobodě byly ke konci režimu do velké míry náboženské. Když potom v devadesátých letech bylo opět povoleno, co bylo do té doby zakázané, měla církev velkou příležitost. Neuměla bohužel se svobodou a s nabytým kreditem nakládat a postupně ho ztrácela. To bylo dáno také snahou o nalezení vlastní identity; byl jsem toho svědkem i u nás v řádu. Identita se často spatřovala v tom, co bylo před rokem 1950, ale doba se hrozně změnila a takto to nemohlo fungovat. Myslím si, že komunisté náboženství nevymýtili, jen umocnili proces ve společnosti, který byl přítomný už před jejich nástupem k moci. Nesouhlasím s tím, co se říká – že jsme nejateističtější země v Evropě. Já tu zkušenost nemám. Jedna věc je, když se člověk identifikuje s nějakou náboženskou společností, například církví. A druhá věc je, v co člověk doopravdy věří a jak o tom mluví. Konsekventní ateisté podle mne neexistují. Většina lidí si řekne: „Jo, něco asi je.“ Toto vyjádření čtu tak, že o tom moc nepřemýšlejí, nemají to verbalizované. Často to neumí popsat a nejsou zvyklí o tom mluvit. A jsou nuceni o tom přemýšlet, jedině pokud se dostanou do nějaké situace, kdy je k tomu život donutí.
Rozhovor pořízen 30. 10. 2014.
Zdroje k životopisu: Wikipedie.
 přejít |