i90

Inventura devadesátek

přejít na obsah

foto: Inventura demokracie

Mgr. Petr Havlík, investiční poradce Petr Havlík (1959) je původní profesí pedagog, před revolucí učil na střední škole. Po listopadu 1989 se stal nejprve mluvčím Občanského fóra, později volebním manažerem a politickým poradcem ministra financí Václava Klause. Byl jedním ze zakladatelů ODS a tajemníkem její hlavní kanceláře. Řídil volební kampaň ODS v r. 1992. V roce 1993 odešel z ODS a v r. 1994 nadlouho i z aktivní politiky. Vedl volební tým ODA pro parlamentní volby 1996 a v letech 2000–2001 působil na Slovensku jako poradce vznikající SDKÚ. Živí se jako investiční poradce ve vlastní společnosti PH COM, s. r. o. V roce 2009 založil politickou stranu OBČANÉ.CZ a stal se jejím předsedou. Je spoluautorem výzvy NEO 2011, autorem projektu Mapování.cz a členem sdružení Vraťte nám stát. Vyšly s ním už čtyři knižní rozhovory. V posledních 20 letech publikoval v mnoha českých médiích a má vlastní blog. Je ženatý a má dvě děti.

Jak jste prožíval sametovou revoluci? Jaká jste měl očekávání ohledně následného vývoje naší republiky?

Mně bylo v roce 1989 třicet let, takže už jsem měl jasné povědomí o tom, v čem žiji, a můj svět byl striktně rozdělen na můj mikrosvět a zbytek. Nikdy jsem nebyl ani v ROH, nejezdil jsem na zájezdy do Bulharska a jako vrchol vzdoru vůči režimu jsem nevolil kandidátky Národní fronty. Málo lidí si uvědomovalo, že tehdy nebyla zákonná volební povinnost; oni za Vámi sice pak přišli s urnou, ale i tehdy jste mohli říct ne. I když samozřejmě všechno mělo své důsledky. Za největší úspěch své protirežimní aktivity považuji to, že se mi podařilo získat modrou knížku.

V okruhu lidí, se kterými jsem se stýkal, byli aktivní chartisté. Na severní Moravě jsem byl navíc propojen s lidmi z česko-polské Solidarity a tato skupina byla vnitřně velmi silná a pevná. Poté, co začaly pukat ledy a odehrály se v Praze události 17. listopadu, jsme už o sobě věděli a nemuseli jsme se hledat. Nešlo tedy o náhodné setkání někoho, kdo si polepil sako půlmetrovou trikolórou a šel něco hlásat na kašnu.

Pak mě určitě poznamenala moje rodinná anamnéza – můj strýc Josef Herl byl jeden z prvních politických vězňů po roce 1948. Byl poslancem nekomunistické strany v parlamentu a jedním z organizátorů pochodu studentů k prezidentu Benešovi. Dostal doživotí a byl propuštěn na Novotného amnestii až v roce 1961. Poznamenalo to nejen jeho život, ale život celé široké rodiny, protože v tomhle byli soudruzi velmi důkladní. Takže můj vztah ke komunistickému režimu byl geneticky dán a já jsem jej považoval vždy za nespravedlivý a tzv. třídní boj za zvrácenost. Věděl jsem, že většinová společnost není na zásadní proměnu připravena. Je třeba si uvědomit, že tehdy volilo kandidátky Národní fronty 97% lidí a ze dne na den se proměnit ve svobodně a nezávisle uvažujícího demokrata je nemožné. Myslím si, že nejen moje generace, ale i nastupující generace je tím pořád ještě poznamenaná.

V listopadu 1989 jsem se jako středoškolský pedagog spontánně stal mluvčím OF nejprve na své škole a potom jsem byl zvolen mluvčím všech škol na severní Moravě. Tomáš Hradílek, v té době mluvčí Charty 77, člověk mimořádně pevných zásad a jeden z klíčových mužů té doby, (chvíli byl ministrem vnitra v Pithartově vládě, než pochopil, že to není svět, do kterého patří) mi navrhl, abych šéfoval krajskému centru OF v Ostravě, a díky tomu jsem pak vedl i volební kampaň OF v roce 1990. Pro mě bylo důležité porazit komunisty ve volbách. Musel jsem se těžce smiřovat s tím, že jsme se tehdy ke komunistům nepostavili razantněji. Postupně jsem ale pochopil, že atmosféra v Praze byla jiná než v regionech, kde byla mnohem radikálnější a kde si lidé uvědomovali, že reminiscence, návraty symbolů i vžitých schémat tady reálně hrozí. To považuji za nejhorší reziduum minulosti – že jsme převzali model dvojí morálky, povrchnosti a příliš rychlé separace zájmů.

Občanské fórum sklidilo fenomenální úspěch v prvních volbách, ale pak se tato platforma rozpadla a její místo obsadily strany, které už neměly takovou vůli budovat demokratické zřízení. Bylo reálné udržet OF déle?

Myslím, že to nebylo možné. Každý z nás asi skrytě doufal, že jednou bolševik padne, ale česká společnost obecně se na rozdíl od Poláků k pádu režimu zase tolik neprobojovala. Naplňování porevolučních očekávání bylo u různých lidé různé – někteří chtěli dýchat lepší vzduch, jiní chtěli jen svobodně cestovat, někdo se chtěl hlavně svobodně vyjadřovat a někdo se chtěl pouze zbavit závislosti a zbabělosti a osprchovat si špatné svědomí. A ne všichni byli ochotni přijímat výrazné symboly odporu, ty mravní autority, které nesly revoluční étos. Každá revoluce je postavená na symbolech, musíte mít silný symbol, který musí personifikovat osoba, což byl Václav Havel. Ne každý tu konfrontaci s lidmi, kteří seděli pět let v kriminále za komunismu, nesl dobře.

A z omamné atmosféry úžasné pospolitosti, kdy jsme se pár týdnů všichni měli rádi, chovali jsme se slušně a říkali si, že to je ta lepší tvář našeho národa, začaly postupně krystalizovat různé osobní a skupinové zájmy.

První prohlášení OF bylo strukturováno jako výčet „co chceme – co nechceme“. To funguje, protože lidé se snadněji shodnou na tom, co nechtějí. Když se začalo řešit, co má být projektem budoucnosti, projevily se odlišnosti v plné nahotě a nemohlo to fungovat. Na levém pólu byl Petr Uhl jako trockista a na druhé straně Václav Benda, člověk pevných křesťanských zásad, který přinášel konzervativní půdorys pravicové politiky. V OF hráli mimochodem ze začátku také velmi výraznou roli lidé z Obrody, osmašedesátníci, vesměs lidé, kteří v 50. letech patřili mezi kované komunisty, pak se stali oběťmi režimu, mnozí z nich podepsali Chartu 77 a měli pocit, že teď přichází jejich chvíle, kdy si vynahradí zkažených dvacet let. Očekávali, že vytáhnou Šikovu reformu z roku 1968 a ona bude pasovat na novou dobu. To bylo bláhové a bohužel osobností, které měly představu o elementárních kategoriích, bylo málo. Havel logicky hledal také lidi, kteří by měli technokratický fundament, ekonomické zaměření, zoufale se také nedostávalo právníků, protože právo bylo nejzdeformovanější disciplínou. Na tento popud byli přizvána skupina z Prognostického ústavu, což byla silná parta vedená Valtrem Komárkem, ve které byli lidé jako Dlouhý, Klaus a další.

Musím říct, že průběh prvních dnů by vypadal diametrálně jinak nebýt fámy o mrtvém studentovi Šmídovi. Revoluce by byla dlouho jenom pražská záležitost, trvala by déle a nebyla by tak masivní a celoplošná. A asi by se dvakrát za sebou milion lidí na Letné nesešlo… Později se ukázalo, jak bylo důležité, že měl Havel kolem sebe lidi, kteří rozuměli produkci a režii takových velkých spektáklů, jakým byla manifestace. Klíčovým mužem v pozadí byl Ladislav Kantor, který manifestaci režíroval jako představení, které mělo gradaci, celé to produkčně řídil a měl ďábelské nápady, například s přizváním policistů ze zásahovky nebo společnou písní Kryla s Gottem.

Jak probíhala komunikace mezi Prahou a ostatními městy během událostí 17. listopadu?

Z krajského centra se samozřejmě dělaly výjezdy po okresních městech a vesnicích. Já jsem objížděl školy s osvětovými pořady pro vysokoškoláky a musím říct, že ne všichni byli lační po revoluci. Řada lidí vyčkávala, jestli je to doopravdy, jestli už můžou. Strach je nejsilnější emoce, jak v pozitivním, tak v negativním smyslu. Strach hýbe davem. Nejdůležitější bylo zbavit se strachu, ale ne všichni mudrlanti z pražských kaváren to chápali, jak těžké je snažit se o to přímo v terénu. Já jsem to vnímal z Ostravy, což byla rudá bašta, kde všechno bylo ještě o jeden stupeň extrémnější. Když soudruzi pohřbívali Miroslava Mamulu, krajského tajemníka KSČ, vypadalo to, jako když v Rusku pohřbívali Brežněva. Tam nejít na prvomájový průvod byla statečnost.

Pro ilustraci: ostravská rezidentura StB byla aktivní až do dubna 1990, tři měsíce poté, co formálně přestala existovat. Soudruzi žili v poloilegalitě, pracovali dál a sbírali na nás informace. Čekali, že je to jenom na chvíli, že lid se nabaží a pak se poslušně vrátí domů a vše se vrátí do starých kolejí. Anebo si chtěli připravit pozice, aby mohli pronikat do nových struktur, to byl možná ještě silnější motiv.

V jaké atmosféře se nesly začátky OF?

Do léta 1990 ještě přetrvával revoluční étos. Když jsme jezdili s Klausem v kampani v roce 1990 po Československu, auto s tlampačem v naší koloně auto hlásalo: „Volíte-li Václava Klause, volíte i Václava Havla.“ Takže pokud už tehdy nějaké odlišnosti vyplouvaly na povrch, snažili jsme se je tlumit a prezentovat OF jako společnou frontu, která má jediný úkol – porazit komunisty, a to výrazně. Tehdy ten dualismus mezi Klausem a Havlem, který vnímáme dnes, otevřeně neexistoval. Václav Klaus v té době, přestože byl ministrem financí a spolu s Dienstbierem a Pithartem patřil mezi viditelné muže, byl jen jedním z mnoha. Tehdy byl do Ostravy vyslán Petrem Kučerou, jedním ze čtyřlístku vedoucích OF, spolu s Vojtou Sedláčkem, Ivanem Fišerou a Dagmar Havlovou, švagrovou Václava Havla. Petr Kučera měl vliv na to, který ministr nebo viditelná tvář OF bude v kterém volebním kraji kandidovat, a připadalo mu půvabné poslat Václava Klause do Ostravy, aby tam prohrál. Klaus byl v té komunitě takový nesourodý prvek, byl z jiného těsta, trošku jim lezl na nervy a panovalo přesvědčení, že tam jako salonní úředník z Prahy musí prohrát, a tudíž vypadne z příští vlády. Místo toho se počítalo s tím, že se stane guvernérem centrální banky, což byl i Havlův projekt. Myslím, že když Klaus přijel poprvé do Ostravy, byl se svým osudem trochu smířen, ale měl to štěstí i smůlu, že potkal mě. My jsme tu kampaň měli opravdu velmi dobře připravenou. V týmu byli skvělí lidé, kteří to brali jako práci na plný úvazek. Byla to jízda trochu v americkém stylu; tehdy s námi dokonce jezdil i redaktor Hlasu Ameriky Aleš Březina a byl doslova nadšen. Výsledkem bylo, že Václav Klaus na rozdíl od jiných projel 108 mítinků za dva až tři týdny a někde bylo i 100 000 lidí na náměstí. Během kampaně si reálně podal ruku s půl milionem lidí, což je strašně důležité. A pak získal 360 000 preferenčních hlasů, což byl dvojnásobek, než získal Dienstbier, a trojnásobek než Čalfa. Suverénně vyhrál a všichni byli v šoku. Sluší se dodat, že trojkou na Klausově kandidátce OF byl tehdy dnešní ministr zahraničí Zaorálek,…

Když se volil první předseda OF na slavném hostivařském sněmu, padala napřed jména Petra Pitharta nebo Martina Palouše. Týden před sněmem mě navštívil Karel Kovanda, diplomat, zástupce ČR v OSN a později v NATO, jeden ze studentských vůdců roku 1968, a neformálně se vyptával na sněm. Řekl jsem mu – po ujištění, že mluvíme mimo záznam – že OF dlouhodobě nemůže vydržet, že je potřeba ukončit český experiment a opřít se o pluralitní systém tradičních, vyprofilovaných, názorově odlišných politických stran, jak to funguje na Západě. Já jsem viděl v OF v podstatě tři základní proudy: část lidí, kteří se nebojí říct slovo pravice, lidi, kteří chtějí liberální střed, a ty, kteří patřili do zřetelné levice, což byli hlavně lidé z Obrody, kteří pak skončili v sociální demokracii, včetně Miloše Zemana.

Druhý den vyšel náš rozhovor s Kovandou v Mladé frontě. Reakce byla hysterická, sešel se mimořádně poslanecký klub OF, kterému tehdy předsedal Miloš Zeman, který navrhoval mé vyloučení, jenže pak se zjistilo, že nemohu být vyloučen, protože není z čeho – neexistovalo formální členství.

Spousta lidí naopak volala a děkovala mi za to, že to cítí stejně a že to konečně někdo řekl. Problém byl v tom, že elita OF si vytvořila svůj vlastní svět a cítila se ohrožena venkovem a sílící pozicí Klause. Všichni si myslí, že to měl Klaus dopředu připravené, nebo že to dokonce zařídila KGB či CIA, ale není to tak – ta jeho osobnostní deformace nastala až později. On se tehdy nechtěl politikou unavovat a měl v plánu soustředit se hlavně na makroekonomické věci a transformaci. Za vzor si bral polského ministra financí Leszka Balcerowicze, kterého Západ vnímal jako symbol transformace. Ten ostentativně říkal, že nechce být vtažen do politických půtek, nicméně jako expert postupně ztratil politickou podporu a Solidarita se začala drolit – tam se odehrálo něco podobného, jen dřív a v mnohem silnější podobě. A já jsem Klausovi argumentoval tím, že bez politické podpory to nemůže dobře dopadnout. I on cítil, že je solitér v jejich světě. Měl jsem ještě jednu naivní představu, že se mi podaří spojit světy Havla a Klause dohromady, protože z té synergie mohlo vzniknout něco, co by bylo velmi užitečné pro celou zemi. Protože jsem si velmi dobře uvědomoval, že značka „Václav Havel“ stále platí, a to hlavně venku – pro ně byl zárukou Havel a o Klausovi věděli maximálně to, že je z té banky. Klaus v té době ještě tuhle roli hrál, ale už v něm hlodalo, že mu to jednou vrátí za to, že musel být dvojka.

Myslíte si, že Klausův pozdější vztah k Havlovi byl výsledkem uražené ješitnosti?

Dějiny jsou skládačka osobních příběhů, takže do hry vstupují i různé deformace charakterů a osobnostní defekty. Václav Klaus je brutální egoista. On byl velmi fixován na svoji ambiciózní matku, která řídila a ovlivňovala jeho život způsobem, který není přirozený. Stále ho tlačila dopředu, aby byl nejlepší a ne jen jeden z mnoha, a on toužil dokázat jí, že je úspěšný a oblíbený. To byl opravdu nejsilnější motiv. Zní to banálně, ale je to tak. Ono ho to trošku i polidšťuje, že to není vykonstruované monstrum, ale jenom člověk, který má svoje defekty.

Mimochodem, Miloš Zeman je velmi podobně vybaven. Myslím, že ti chlapci, kteří mají například trojku z tělocviku (což asi nebyl Klausův případ, i když,…), holkám se moc nelíbí a občas dostanou přes držku, mají potom takový pocit, že chtějí ostatním dokázat, kdo je nejlepší. Ono to může být i pozitivní, pokud to nesklouzne do nějaké perverze.

Já jsem znal dva Václavy Klause, stejně jako jsem znal dva Václavy Havly a z blízka jsem sledoval ty jejich proměny. Trochu si přisvojuji zásluhy za to, že jsem v lednu 1993 Havlovi pomohl, aby byl znovu zvolen prezidentem, protože v tehdejší ODS velmi silně zaznívalo, že Havel už není potřeba, a velká část podporovala Jana Stráského. Podařilo se to zlomit až na poslední chvíli a v tajné volbě přesto hodně lidí Havlovi hlas nedalo, a jsem si jist, že včetně Klause. Havel nikdy nebyl klasickým technologem moci, neorientoval se v jejích zákrutách a nikdy neměl kontrolu nad těmi věcmi, které se týkaly reálných produktů ekonomiky, takže byl odkázán na to, co mu kdo řekne. V ekonomické oblasti měl kolem sebe různorodou skupinu lidí, do které přišel razantní sebevědomý Klaus se silným názorem na věc a neochotou k ústupkům. Havel velmi trval na jedné jediné věci a tou byly restituce, jež Klaus tvrdošíjně odmítal, protože už tehdy měl představu o svojí české cestě privatizace a bál se, že by ho restituce zdržovaly a že by deformovaly trh. Těsně před schvalováním velkého transformačního zákona Klaus Havlovi navrhl barter – ústupek ohledně restitucí chtěl výměnou za podporu velkého transformačního zákona. A to se skutečně stalo, protože bez společného hlasování poslanců OF by to neprošlo. V tom zákoně bylo skryto několik lumpáren, o kterých jsem ani já tehdy nevěděl, a přitom jsem byl jedním z těch, kteří byli u toho, když se zákon na Ministerstvu financí projednával. Ďábel bývá ukryt v detailech. Cestou z Ministerstva financí do parlamentu tam totiž někdo vyměnil jednu vedlejší větu a návrh byl v této podobě prohlasován, aniž by zákonodárci vůbec tušili, o čem hlasují. Klíčovým autorem těchto předloh byl Dušan Tříska. Klaus možná neznal všechny podrobnosti, ale vzhledem k tomu, že v jisté době Třísku podržel a dodnes mají velmi blízké vztahy, v nějaké chvíli už o tom bezpečně věděl.

Tam se bavíme o tom, že zakladatelé fondů měli možnost se svěřenými penězi nakládat jako se svým majetkem.

V původní předloze nestálo, že zakladatelé fondů mají možnost se svěřenými investičními kupóny nakládat jako se svým majetkem. Měli být výlučně jen jejich správci. Tato předloha také obsahovala ustanovení, že určitý, a ne nepodstatný, díl výnosu z privatizace bude končit na rezervním důchodovém účtu. My tam dnes nemáme ani korunu, na rozdíl od Maďarů nebo Slováků. Vyděsil mě loňský rozhovor Dušana Třísky v médiích, kde řekl cynicky, že věděl, že nejméně 70 % firem v té kupónovce padne. Což tak vůbec nemuselo být, kdyby se modely privatizace mixovaly. Ukázalo se, že přímý prodej nemusí být vždy průšvih – Škoda Mladá Boleslav díky tomu žije dodnes. Vzpomínám si, že za Třískou na Ministerstvo financí chodili Viktor Kožený a Boris Vostrý, což byl ten, kdo vymyslel Harvardské fondy, společně s Jurajem Širokým. To byli elitní hráči – ne řadoví udavači, ale vysoce postaveni kádři ekonomické divize kontrarozvědky, čili klíčové správy StB. To, že se mohli chovat jako majitelé a ne pouze správci a že se nenašla dostatečná síla na to, aby to někdo změnil rychlou novelou, je kruciální záležitost.

Druhý problém byl v propojování fondů s bankami. V ČR jsme kromě různých kampeliček a družstevních záložen měli vydaných šedesát bankovních licencí. Takže podstatná část hříchu za zpackanou privatizaci jde i za tehdejším vedením České národní banky. ČNB neplnila dohled, dávala licence skupinám, které nesplňovaly elementární parametry, a celá česká cesta privatizace byla fixovaná na velké státní banky, jejichž ředitelé se chovali, jako by ty banky byly jejich, a rozdávali úvěry, u kterých si byli jisti, že nikdy nebudou splaceny. Poslední skvadru z této skupiny omilostnil Klaus amnestií, včetně Chvalovského a dalších. Otázka je, kolik procent z toho byl šlendrián, jelikož žádní bankéři tu nebyli a bankovní úředníci ze státních bank neměli žádné zkušenosti, a kolik z toho byl záměr. Domnívám se, že zhruba pět procent bylo nevědomky tzv. zpackáno nekompetentními lidmi, kteří plnili zadání v domnění, že páchají dobro. A 95 % nejkřiklavějších průšvihů někdo dobře režíroval.

V loňském roce se k počátkům privatizace vyjádřil také bývalý místopředseda vlády a ODS Jan Stráský, který se šokující upřímností pravil, že krádež byla nejrychlejší formou privatizace. K tomu už není co dodat.

Myslíte si, že tomu občané tehdy mohli zabránit?

To byl jeden z mých osobních důvodů, proč jsem z toho v roce 1993 odešel. Věděl jsem, že nemám sílu vzdorovat. Lidé si chtěli užít rychlý úspěch, jehož zosobněním byl pro ně Klaus. Najednou jsme začali zažívat sílu marketingu a médií a i dnešní velcí kritici Klause tehdy psali adorační články. Musím říct, že v tehdejší diskusi o jiných formách privatizace oponenti nebyli tak silní a tak dobře připravení. Tu rychlou, razantní ekonomickou transformaci podporovali i lidé, kteří byli spojeni s intelektuálněji laděnou částí pravice, především z ODA. Mimochodem, jestli někdo formuloval základy české pravice, tak to byli právě lidé z ODA. Daniel Kroupa, Pavel Bratinka a další, kteří už v srpnu 1990 vydali Manifest meziparlamentního klubu demokratické pravice, což byl první pravicový text u nás. Klaus se tehdy zdráhal to podepsat, protože to pro něj bylo moc pravicové. Když vznikla koaliční vláda v roce 1992, ODA obsadila privatizační linku: Fond národního majetku, Ministerstvo privatizace, Ministerstvo průmyslu. Trochu mi od nich přijde pokrytecké, že se od toho později distancovali, protože tehdy měli z exekutivních pozic možnost věci měnit, ale rezignovali na přímý střet s Klausem. A Klaus si prostě nechtěl připouštět problém, což ukazuje i katastrofální heslo ODS ve volbách 1996: „Dokázali jsme, že to dokážeme.“ On byl přesvědčen, že privatizace už skončila, on zemi nalajnoval ráj a teď ať už každý ukáže, co umí. Ti šikovnější z vás budou mít miliardy, ostatní máte smůlu. Skutečnými vítězi revoluce jsou všechno bez výhrady bývalí estébáci a jejich spojenci a nástupci. To jsou kluci, co spolu mluví. Oni měli něco, co ostatní neměli. Nejenže měli sociální kapitál a věděli o sobě, většina z nich byla z podniků zahraničního obchodu, takže znali reálie venku a uměli sáhnout na zdroje, prostě měli rozjezdový kapitál. Nemuseli si u Richarda Salzmanna, tehdejšího ředitele Komerční banky, půjčit první milion, tam si přišli až pro miliardu a věděli, že to nevrátí. A připadalo jim to normální.

Jak se během devadesátých let vyvíjel Váš vztah k Václavu Klausovi?

K jeho cti je třeba říci, že se také něco podařilo, např. cenová liberalizace bez dramatických výkyvů inflace, jakkoli je faktem, že jsme byli nejméně zadlužená země a ve východním bloku jsme byli průmyslová výspa. Dnes máme nejvíce supermarketů, heren, nevěstinců, lánů řepky olejky a solárních panelů na osobu. Není pravda, že by Klaus byl démon, který to vše sám způsobil, ale často tomu pouze nechal volný průběh. A kvůli tomu, že byl zamilován do sebe sama, tak když se potom stal premiérem, opustil svůj fundament makroekonomického experta a opravdu uvěřil tomu, že řídí vesmír. A protože mnozí členové vlády s ním nechtěli jít do střetu, aby si nekomplikovali život, nechali tomu volný průběh také. Doma i v zahraničí těžil ze své image buldozera transformace. Jakoby se v průběhu let 1992–93 pozvolna začal vytrácet havlovský étos vzdoru proti minulé moci a Klaus se stal novým kvazisymbolem nástupu éry rychlého vydělávání peněz. Tak se začali rekrutovat rošťáci, kteří věděli, že přichází jejich chvíle. Obrovská redistribuce společného státního majetku s sebou samozřejmě nesla obrovskou redistribuci moci a vlivu. Ti lidé věděli, že když si půjčím peníze a nevrátím je, můžu si koupit politika, policistu nebo soudce, dokonce i zákon. A Klaus si neuvědomoval, že se stává symbolem tohoto kvaziétosu.

Málokdo dnes ví, že základ stranického klientelismu do vlád přinesli lidovci. Když se dostali na ministerstvo, obsadili ho svými lidmi a rozdávali si kšefty – to se dělo za Kalouska jako náměstka na Ministerstvu obrany, odkud část peněz (skrytých více nákladů a provizí) tekla do stranické pokladny KDU, i za Josefa Luxe v pozici ministra zemědělství, který měl zase svůj penězovod z různých fondů, včetně toho pozemkového. Nutno říci, že soukmenovci z ODS i ODA se to velmi rychle naučili. Stalo se územ, že kluci, co spolu mluví, si musí vyhovět. Oficiálně zde máme demokracii, máme ten skelet a máme instituce, vládnou nám zvolení zástupci lidu, ale za nimi je stínová struktura, která to řídí a která vlastně plní roli loutkoherců. Náš vztah s Klausem byl specifický v tom, že on ve své době více potřeboval mě, než já jeho. A nebyl schopen tento vztah dlouhodobě unést. Jednou Karel Dyba, ministr hospodářství, přišel na poradu a říká: „My jsme byli dneska ráno hrát tenis a já jsem si za stavu 5:0 uvědomil, kdo je na druhé straně kurtu. Představte si tu hrůzu, kdybych mu dal kanára!“ Nakonec samozřejmě prohrál, vědomě. Nebo třeba Jan Kalvoda každé ráno zvracel, když šel na vládu, a potom si bral volno, aby to ze sebe vypustil. V poledne pozval pár známých, otevřel láhev červeného a pak vyprávěl historky z vlády, jak tam s nimi Klaus cvičí, čímž vypouštěl páru.

Ve chvíli, kdy jsme se s Klausem pustili do ODS, byly věci nastavené tak, že dovnitř to byla moje firma a on byl trademark. Mě bavilo tvořit věci na zelené louce, ale nevšiml jsem si, že do toho vláčku naskákala spousta požitkářů a darebáků, kterým jsem postupem času začal překážet. První zásadní konflikt se rozhořel, když jsme si vzali úvěr na volební kampaň roku 1992 u pražské pobočky rakouské banky Creditanstalt, které jsme ručili budoucím volebním výsledkem, což bylo velké riziko. Já jsem to podstoupil, protože jsem si říkal, že si nemůžeme půjčovat peníze od nějakých možných kriminálníků, kterým bychom potom sloužili jako rukojmí. Byla to velká bitva, protože Petr Čermák už ty arci lotry měl připravené. A nebyli to jen takoví ti šikovní privatizátoři, ale byli tam lidi, kteří by se do svých vlastí nemohli vrátit, protože by je tam zatkli. Nebo jsem zažil jednou jedenkrát samotného Viktora Koženého, který přišel s kufrem, kde byl naskládaný milion v hotovosti, na podporu kampaně Petra Čermáka v Liberci. Tak jsem mu řekl, že jediné, co pro něj můžu udělat, je, že zapomenu, že jsem ho kdy viděl. Tehdy už jsem věděl, že odejdu. Začal jsem si psát „chorobopisy“ těch lidí a pak jsem je předložil Klausovi s tím, že jestli ve straně zůstanou, odcházím. Klaus mi odpověděl, že je mu to líto, ale že bez nich nemůže pokračovat. Druhý den už jsem nepřišel, tak jednoduché to bylo.

Měl jsem velké dilema, jestli mám nějak ventilovat, co se děje, ale nebyla poptávka, nikdo to nechtěl slyšet. Informace, které se tu a tam vypouštěly, byly dostupné, ale nebyly vyslyšeny. Kritika byla vnímána jako zrada, která kazí ten úžasně dokonalý obrázek úspěchu. Odmítl jsem všechny možné trafiky a dobrovolně jsem zůstal mimo.

Jak jste jako člověk se zkušenostmi z různých volebních kampaní vnímal jejich postupný vývoj a proměnu?

Do poloviny 90. let ještě dožívalo v lidech přesvědčení, že jde o něco podstatného. Tehdy ODS ještě kandidovala na Slovensku, což samozřejmě spolykalo čas, energii a nějaké zdroje, ale podařil se nám mimořádný výsledek – 35 % v České národní radě, což zatím ještě žádná strana nepřekonala.

Pak přišla epizoda s ODA, která byla vždycky partou individualit, která nepůsobila jako tým. V době, kdy měli v průzkumech 3 %, vypukla panika. Oslovila mě naprosto nesourodá dvojice Ivan Mašek, bývalý disident, a Vladimír Dlouhý, čistokrevný pragmatik, zda bych jim nepomohl s kampaní. Bral jsem to trochu jako najatý profesionál, ale zároveň jsem v ODA tehdy měl mnoho přátel. Projevovala se tam jistá zdravá emancipace vůči Klausovi a také jsem si říkal, že je brzo, aby v zemi vládla sociální demokracie s komunisty. To mě motivovalo.

Definitivní soumrak té ideologické a hodnotové politiky přišel s opoziční smlouvou. Miloš Zeman chtěl chorobně vládnout a Václav Klaus potřeboval přikrýt víko, aby nikdo nepátral po tom, co se tady v 90. letech při privatizaci dělo. Oba měli tak silný motiv, že toto uspořádání dokázali společnými silami prosadit. A proměna volebních kampaní? Dnes je to jen a jen o penězích a o masivní manipulaci všemi dostupnými prostředky. Hodně o tom píši ve svých textech. Politika se stala jen produktem byznysové objednávky.

Jak vnímáte rozdělení Československa? Byla to osobní akce konkrétních lidí, nebo si to národy žádaly? Byla to náhoda, nebo se rozpad státu dal očekávat?

Národní karta se otevřela záhy. Odstředivost slovenské strany ve Federálním shromáždění byla markantní. Bylo to takové jakoby opožděné národní obrození, emancipace menšího bratra. Svým přátelům z VPN jsem říkal, že to byli oni, kdo první začali rozbíjet společný stát. Protože OF vzniklo na Slovensku spontánně už 19. listopadu v Košicích, ale intelektuálové z Bratislavy nechtěli poslouchat pražskou partu a založili VPN. Bylo jasné, že se hraje na dvou hřištích. Ostatně byl to Ján Čarnogurský, který měl slovenskou ústavu připravenou dávno před volbami 1992. Je zřejmé, že vítězství Mečiara ve volbách jen akcelerovalo děj událostí. A také je zřejmé, že rozdělení státu některým skupinám hrálo do karet. Právě v této době se zrodily některé mocné finanční party, které si svůj vliv drží dodnes. Ono se i samotné rozdělení stalo pro některé hráče dobrým startovacím byznysem. Mlčící šedá zóna to přijala s tradiční pasivitou. Těch skutečně radikálních křiklounů bylo jen pár, ale to, jak víme, médiím stačí. I v tomto případě tedy nejde o skutečnou realitu, ale o její interpretaci. A Klaus? Ten se jenom svezl na tobogánu.

Rozhovor pořízen 4.4.2014

přejít na obsah