| i90 | Inventura |
|
 foto: www.gabal.cz |
PhDr. Ivan Gabal, poslanec, sociolog Ivan Gabal (1951) vystudoval sociologii na Filozofické fakultě UK v Praze. V letech 1976–1990 působil v Ústavu pro filosofii a sociologii ČSAV. V listopadu 1989 spoluzakládal Občanské fórum a později byl členem jeho rady. V roce 1990 vedl volební kampaň OF a o dva roky později také kampaň Občanského hnutí, které se z OF vyčlenilo při jeho rozpadu v roce 1991. V letech 1991–1992 pracoval jako vedoucí oddělení politické analýzy kanceláře prezidenta Václava Havla. Od roku 1994 je majitelem společnosti Gabal Analysis & Consulting, později GAC, s. r. o. V roce 2011 spoluzaložil Veřejnost proti korupci, která se později stala součástí platformy Vraťte nám stát. Zde se Ivan Gabal věnoval mj. kauze OpenCard. V roce 2012 neúspěšně kandidoval do Senátu. V roce 2013 byl zvolen poslancem jako nestraník na kandidátce KDU‑ČSL. Je členem bezpečnostního výboru Poslanecké sněmovny. |
Jaké byly Vaše pocity těsně před revolucí?
Před revolucí jsem pracoval na Akademii věd v Ústavu pro filosofii a sociologii. Měl jsem možnost spolupracovat s mnoha lidmi z akademické sféry, ať už to byl Josef Vavroušek, Miloš Zeman apod. V roce 1988–89 jsme založili Kruh nezávislé inteligence, který spojil dohromady lidi, kteří mysleli na změnu, definovali ji, tlačili ji a přihlásili se k tomu. Jakmile část lidí z vysokoškolského prostředí vstala a vyslovila nesouhlas, najednou se v jejich okruhu vynořila občanská kuráž a ochota angažovat se ve prospěch změny. Tato akademická organizace se paradoxně stala jedinou nedisidentskou organizací, která se podepsala v činoherním klubu pod zakládací listinu OF.
Takže chcete říci, že v oblasti Kruhu nezávislé inteligence se tehdy pohybovali lidé, kteří možná přemýšleli jinak než většinová společnost...
Myslím, že nešlo o to, že přemýšleli jinak, ale že se k tomu nahlas a veřejně přihlásili. Myslím, že přemýšleli docela standardně jako většina lidí v Praze, kteří už měli poměrů dost a vnímali, že změna musí přijít, protože atmosféra stagnace a neadekvátnosti tehdejšího Jakešova a Husákova komunistického režimu byla převládající. Ta změna visela ve vzduchu. Ona probíhala už i jinde – kulaté stoly v Polsku, nová polská vláda, změny v Maďarsku a samozřejmě perestrojka v Sovětském svazu. Československá komunistická strana byla jednou z nejkonzervativnějších, proto ty poměry držela velmi dlouho a ke konci to už bylo absurdní. Faktem je, že prostor projevu nesouhlasu nebo protestu, ironie nebo kritiky se rychle rozšiřoval, a tím pádem narůstala i šedá zóna okolo disentu tvořená lidmi z normálních pracovišť, jako byly akademické ústavy nebo vysoké školy, kteří dávali najevo svůj postoj.
Jak hodnotíte jako manažer prvních volebních kampaní OF jeho pozdější rozpad?
Od začátku jsem byl v Laterně Magice a v OF a po odchodu Petra Pitharta jsme se s Janem Urbanem dohodli, že já si vezmu na starost volby a volební kampaň, zatímco on povede OF. Součástí té dohody bylo, že oba po volbách skončíme. Co se týká rozpadu OF, za prvé bylo chybou zkrátit první volební období na dva roky, protože se zahájily poměrně hodně palčivé reformy, ať už šlo o rozmrazení cen, omezení státních dotací, prudký nárůst inflace a vše, co s tím souviselo. Za druhé, zásadní úloha, kterou byla příprava geopolitického transferu a získání nezávislosti, se za ty dva roky splnila. Odsun sovětských okupačních jednotek znamenal zásadní otevření země – nejen střihání drátů, ale i cestování a tak dále.
Široký mandát a podporu v počátečním období nejtvrdších a nejzákladnějších změn je možné čerpat jen v určitém reálném čase, pak zmizí. Myslím si, že pro tyto účely byl ten čas využitý maximálně. Přetransformování komunistického režimu právně, politicky a ekonomicky mělo širokou podporu a odehrálo se s parlamentním mandátem, to je velmi důležité, s mandátem parlamentů vzešlých z voleb. Navíc OF přineslo malé restituce a privatizace a to znamenalo přeci jen určitou nápravu křivd, škod, znárodňování apod., což se muselo tvrdě probojovávat, třeba proti Václavu Klausovi.
Domníváte se tedy, že OF splnilo svou historickou úlohu?
Nepochybně. A kdyby se neblížily volby, tak by celá ta skupina manažerů, kterou jsem vytrénoval k prvním volbám a kteří pak vytvořili infrastrukturu, na které vznikla ODS a do jejíhož čela postavili Václava Klause, neměla potřebu odcházet – to udělali ve světle blížících se voleb.
V čem spočívala stěžejní náplň práce hlavního politického poradce v kanceláři prezidenta Havla?
Václav Havel jako československý prezident byl prezidentem úplně jiného státu, než máme dnes. Československo se lišilo od ČR svou vahou, významem, strukturou, chováním. Těžiště celé Havlovy práce spočívalo ve snaze o nové mezinárodní usazení Československa mezi západní země. Je třeba říci, že v té době jsme se účastnili první velké mezinárodní vojenské operace osvobození Kuvajtu proti Iráku, rozbíhala se válka na Balkáně, v srpnu 1991 proběhl první vojenský maršálský puč v Moskvě. To byl mimochodem bod, kdy jsem si v rozhovoru s Pavlem Tigridem uvědomil, že musíme vstoupit do Severoatlantické aliance.
Myslím si, že Havlovo československé období bylo charakteristické jednak jeho projevem v Kongresu a jednak skutečně nesmírným vlivem na bezpečnost nové Evropy. My jsme – a z toho jsme mohli těžit posléze – dosáhli velkého odsunu okupační armády ze střední Evropy. To byla pro celou západní Evropu zásadní věc, a pro řadu lidí to byla natolik velká změna, že ji těžko přijímali. Několik vysokých amerických i evropských politiků nás varovalo před odsunem Sovětů, protože by to znamenalo narušení rovnováhy, která dlouhodobě držela stabilitu v Evropě. My jsme nabídli západní Evropě obrovský pokles vojenských hrozeb a rizik přítomnosti cizích armád, vlastně rozšíření hranic bezpečnosti, možnost ukončit studenou válku, snížit vlastní výdaje na zbrojení a také vstoupit na velký trh střední Evropy. To byly klíčové body uvolnění. Těžiště Havlovy práce v té době byl tedy geopolitický transfer země z východu na západ, což se završilo vstupem do NATO.
Co říkáte na spojování Václava Havla s nepolitickou politikou, jeho obrazu jako prezidenta, který neměl rád politická vyjednávání? V dokumentu Občan Havel je například vidět, jak nepříjemná mu v roce 1996 byla jednání s tehdejšími politickými špičkami, zejména s Václavem Klausem.
Havel byl absolutně největší politický hráč, kterého bavil výkon moci a výkon politiky. To, že o sobě říkal, že je nepolitický politik, bylo dáno tím, že se nechtěl vázat k žádné politické straně, ale jinak byl mistrem politiky, vyjednávání, v jistém smyslu i zákulisních. Havel byl navýsost politický člověk.
Samozřejmě, Klausova pozice jako předsedy vlády a tehdy dominantního předsedy silné politické strany byla něco odlišného a Václav Havel jako už český prezident musel být daleko citlivější vůči parlamentu, politickým stranám a dalším hráčům, což jako československý prezident být nemusel. Řekl bych, že Československo na tuto jeho výsostnou pozici do určité míry doplatilo, že se tam dopustil některých chyb, a že kdyby to bylo o deset let později, ten stát se nemusel rozdělit.
Jak se na začátku devadesátých let bez předchozích zkušeností dělaly volební kampaně?
To byla úplně jiná doba, lidi politika bavila. Chodili na náměstí v desetitisícových davech, zajímalo je to, chtěli vidět nové politiky. V roce 1990 komunisté ztratili mandát v této zemi vládnout a ztratili ho úplně a na dlouhou dobu a ta kampaň byla tak trochu o tom. Zároveň jsme v té kampani lidem říkali: ano, bude to těžké, bude to bolet, bude to nějakou dobu trvat a připravte se na to. A to, že jsme prošli celou základní restrukturalizací a těmi šoky bez jediné stávky asi do roku 1994, je úkaz. Slovensko se do určité míry rozlomilo proto, že průmyslové a sociální dopady změn tam byly daleko tvrdší. Vlastně celé ty inflační tlaky, kdy inflace v letech 1990–91 vyskočila k 80 % a ceny skokově rostly, udržely domácnosti tím, že zatáhly za brzdu spotřeby, sáhly k úsporám a nešly do protestů, měnily svoje příjmové strategie, měnily pracovní místa, hledaly nové příležitosti a adaptovaly se na nové podmínky. Řekl bych, že propad tehdejší životní úrovně byl srovnatelný s Řeckem po finanční krizi, a vidíte, co to udělalo s Řeky. Na Slovensku se rozpadl celý průmysl, rozpadly se exportní trhy ve východní Evropě, v RVHP, přes 60 % lidí změnilo zhruba v prvních pěti letech svoje pracovní pozice, dolar z 8 korun vyskočil na 35. Společnost vstřebala opravdu velké šoky. Tím, že se otevřely hranice, mohli všichni začít jezdit a porovnávat životní úroveň, a najednou viděli ten obrovský rozdíl vůči prostředí, kam jsme se chtěli integrovat. Takže kampaň 1990 byla o získání mandátu pro tyto kroky, což se podařilo.
Kampaň 1992 byla za prvé o rozpadu Československa, o dohodách Mečiar–Klaus. Za druhé, byla tady skupina lidí, která říkala, že je potřeba vybudovat právní systém, udržet Československo a udržet politickou kulturu, a druhá, která říkala, že je potřeba primárně privatizovat a rozdělit majetek. Kdo byl ve volbách úspěšnější, je všeobecně známo. Na Slovensku to bylo o něčem trochu jiném, tam šlo primárně o kritiku ekonomické politiky Prahy a jejích dopadů na Slovensko a emancipační snahy vedené pocitem přináležitosti ke slovenskému národu, ne československému.
Jak jako sociolog vnímáte proměnu volebních kampaní v pozdějších letech?
Zásadní posun byl především v nárůstu významu negativních kampaní. Kampaně 1990 i 92, dokonce i kampaň ODS v té době, byly víceméně pozitivně programově orientované, zatímco pak už to bylo proti Německu, proti zdravotnickým poplatkům atd. Myslím si, že zatímco na začátku 90. let kampaně společnost integrovaly, ty pozdější byly divizivní, s cílem ohraničit si svůj elektorát, komunikovat s ním a zároveň antagonizovat ostatní.
V kampaních strašně narostla role peněz – musíte mít 40 milionů a je jedno, jaký máte názor. Tento proces nás dovedl do naprosté zkorumpovanosti politické scény, protože politické strany začaly spravovat stát proto, aby si k těm penězům pomohly. To samozřejmě proběhlo na pozadí velkého procesu privatizace, který tím byl ohromně kontaminovaný, a právě jeho neregulovanost uvolnila mnoho peněz do politiky.
Ze začátku hodně záleželo na tom, co jsme říkali, strany vyhrávaly na bázi určitého programu a personálií, ale názory postupně měly stále menší význam a stále větší roli hrály peníze a negativní kampaně. Říkat za hodně peněz, kdo je špatný, to přinášelo hlasy. Myslím si, že to začínalo fungovat už v roce 1992, kdy ODS měla skrytá konta v zahraničí, ale to hlavní přišlo v druhé polovině 90. let, zejména s opoziční smlouvou.
Nespatřujete příčinu té změny v tom, že lidé měli na začátku 90. let příliš velká očekávání?
Ano, to je ale ten politický kapitál, který máte a se kterým musíte hospodařit, ale který vyprchá tak jako tak. Ta velká očekávání, optimismus, dobré naladění. Typickou českou vlastností v té době, a ona vydržela dlouho, déle v Čechách než na Slovensku, byla schopnost posuzovat přechodné těžkosti dlouhodobější perspektivou transferu země. Pro vás mladé už to dnes není tak důležité, ale vidět odcházet okupační armády a vagónovat cizí tanky, obnovovat suverenitu, stříhat dráty, to byly velké hodnoty a pro lidi tohle byl politický kapitál důvěry, díky kterému absorbovali a zvládali některé těžkosti, které s tím byly spojené. Třeba to, že jste sice měli možnost cestovat, ale přitom jste neměli pomalu ani na kokakolu s chlebíčkem u pumpy, protože reálný měsíční plat se mohl pohybovat někde okolo desetiny toho německého.
Restrukturalizace ekonomiky byla velmi obtížná, ale nebylo to nic ve srovnání s restrukturalizací společnosti. Např. porodnost spadla z 1,6 nebo skoro 1,7 na světové minimum asi 1,2 dítěte na ženu, protože to byly takové šoky do rozpočtu domácností a rodin, že vlastně nikdo neměl prostor mít děti, živit je. Podívejte se na křivku rozvodovosti – to byly opravdu velké společenské otřesy.
Domníváte se, že jsme se dokázali vyrovnat s komunistickou minulostí? Jaký je Váš pohled na otázku zákazu KSČ?
Je to jedna z těch sporných věcí. Rozhodli jsme se nechat komunisty legální, protože bylo lepší mít je v parlamentu a porazit je; na druhou stranu, pro řadu lidí to byla ta nejtrpčí věc.
Přijetí lustračního zákona a jeho udržení bylo absolutním základem úspěchu české transformace, a přitom nám ho všichni otloukali o hlavu. Myslím si, že nám tento zákon výrazným způsobem pomohl oproti třeba Bulharsku nebo Polsku, protože my jsme agenty a nomenklaturní kádry úplně vyřadili ze státní služby. Brutální byl lustrační zákon v tom smyslu, že byl postavený na presumpci viny – z bezpečnostních důvodů. Moje žena (česká diplomatka Jana Hybášková – pozn. red.) ve svých 27 letech jako ředitelka Odboru Blízkého východu, kde ČSSR vykonávala zpravodajskou činnost pro sovětský svaz, čistila československý diplomatický sbor na asi 20 ambasádách. Agenti KGB samozřejmě odešli okamžitě, protože věděli, že končí jejich doba, zatímco agenti české komunistické zpravodajské služby se soudili a vymlouvali. Bylo ale důležité, že se do vitálních pozic státu v té době nemohli dostat lidé, kteří byli zkompromitovaní z minulosti a kompromitovatelní.
Z tohoto hlediska si myslím, že vyrovnání s minulostí proběhlo velmi efektivně, i když tvrdě. Byli jsme za tu tvrdost nesmírně kritizovaní od mezinárodních organizací, dokonce i v pravidelných zprávách amerického kongresu nebo Mezinárodní organizací práce, protože to byl samozřejmě diskriminační zákon.
Bývalí komunisté byli vytlačeni z politiky a šli do byznysu...
Lustrační zákon komunistům v podstatě řekl, aby šli do byznysu místo do státní správy. Někteří šli samozřejmě do politických stran, zejména do ODS, ale i dalších. Když se podíváte na první vlády ODS, tak to byla polovina bývalých komunistů. Kdybychom komunisty zakázali, rozpustili by se do dalších politických stran jako v Maďarsku nebo by se přetransformovali do socialistických stran jako např. v Polsku. V Československu žilo 15 milionů lidí a z toho 6 milionů komunistů. To byl úplně běžný osud. Já si osobně myslím, že méně nebezpeční byli ti, kteří v komunistické straně zůstali, na rozdíl od těch, kteří odhodili legitimace a začali se se svými zkušenostmi a kontakty věnovat byznysu.
Co udělalo ze sociologického pohledu s lidmi rozdělení Československa?
My jsme v Kanceláři prezidenta republiky pravidelně monitorovali výzkumy veřejného mínění a platí, že na Slovensku nikdy zájem o samostatnost nepřesáhl 20 % až do těch voleb, kdy se to začalo ostře vyjednávat, a v Čechách podpora rozdělení nikdy nepřekročila 7 %. Byla zde latence společné identity, která byla rozdělena vinou špatného politického managementu.
Mimochodem, rozdělení Československa bylo především největší privatizační kauzou. Klaus s Mečiarem se vlastně dohodli na rozdělení privatizačních trhů, aby si do toho nemluvili. To byl ten hlavní motiv – kontrola majetku a jeho přerozdělování.
Myslíte si, že hlavním problémem privatizace bylo nedostatečné nastavení právních mantinelů?
Na konferenci v Kolodějích v únoru 1990 se vytvořil střet mezi českou vládou a čs. federální vládou o koncepci privatizace. Federální vláda prosazovala kuponovou privatizaci, zatímco ta česká privatizaci typu Škoda Auto. Byl v tom i kousek ideologičnosti, protože Klaus neměl žádné zkušenosti s řízením podniků.
Jedna věc je faktem: neúspěch československé privatizace v Klausově provedení nás stál tak strašné peníze, že to, co dneska vidíme jako podfinancování školství a vůbec většiny veřejného sektoru, to jsou ty chybějící peníze, které jsme spálili v privatizaci. Zdaleka ne všechny byly rozkradeny, ony se tam prostě znehodnotily. Jen když se bavíme o rozdělení Československa – nikdo neví, co to stálo. Muselo jít o obrovské, gigantické peníze. Měnové ztráty, kurzové rozdíly, rozdělení armády, železnic, koridorů až po takové drobnosti jako ambasády, zahraniční majetky. To znamená, že jsme utrpěli obrovské ztráty v privatizaci, obrovské ztráty rozdělením Československa a to, že dnes jsme podfinancovaní a nemáme dynamiku, je samozřejmě cena za ztráty, kterými jsme prošli.
K otázce úmyslu – já si osobně myslím, že velká část privatizace byla o úmyslném přerozdělování majetku kamarádům a spřáteleným skupinám. Např. celá PPF takhle vznikla – kdyby nedostala Českou pojišťovnu, tak by dnes nebyla tím, čím je. Když se podíváte, za co je souzen Kožený, za 100 miliard, tak to je jen jedna skupina; příkladů je mnoho. Jak říkal Tomáš Ježek, vědomě se blokovala ochrana minoritních akcionářů. Takže ta privatizace podle mě byla nečistá i ve svých úmyslech. Nedávno dokonce jeden ze strůjců privatizace, Stráský, přiznal, že to tak udělali záměrně.
V období nechvalně známé opoziční smlouvy jste už nebyl přímým účastníkem politického dění. Máte nicméně jako sociolog k tomuto období a jeho dopadům na společnost nějaký postřeh?
My jsme tehdy založili Impuls, což mělo jediný smysl: tlačit na vládu, aby podnikla nezbytné legislativní kroky, abychom se dostali do Evropské unie, o což na vládě několikrát bojoval i prezident Havel, protože vláda o to očividně neměla zájem. Protizápadní orientace Klausových kabinetů až na výjimky, které potom způsobily rozštěpení ODS, byla zcela zjevná.
Opoziční smlouva byla jasná dohoda o rozdělení sfér vlivu a sfér výdělku. V době, kdy se uzavírala, byla ODS už rozštěpená a jak ta strana, tak i Klaus byli demaskováni z hlediska svých motivů. To, co bylo v ODS do té doby legitimní, odešlo. Opoziční smlouva byla podobná dohoda jako dohoda Klaus–Mečiar, akorát s opačným znaménkem. I v ní šlo o rozdělení sfér zájmů, vlivu a moci.
Jaké byly důsledky opoziční smlouvy z hlediska bezpečnosti?
Bezpečnostní dopady opoziční smlouvy se projevily, například když Ivan Langer zrušil finanční policii, což už je Topolánkova doba. Langer tím zrušil tu část policie, která šla po jeho kamarádech a jejich výnosech z korupce a podobných věcí. Na mnoho let dopředu ochromil policii z hlediska její schopnosti odhalovat organizovaný zločin a jeho výnosy a to bylo vědomé. Je pravda, že i předtím tam byli problematičtí lidé, už počátkem roku 1992, když na federální ministerstvo vnitra přišel Petr Čermák.
Představte si, že se dostanete se svou stranou do sněmovny, a ve vyhrocené podobě, do jaké to dotáhly jen Věci veřejné, investujete do kampaně pět milionů a musíte je odsud dostat zpět. A jste v té mentalitě, ano, já tu nejsem proto, abych hlasoval, něco vykonával, nýbrž proto, abych získal ty peníze. Primárním cílem politiků typu Grosse, Langera a nesčetných dalších nebylo spravovat tuto zemi, ale pomoct svým stranám nebo sobě samým k finančním prostředkům. Toto vyvrcholilo za Topolánka, kdy vládnoucí představitelé „vyčistili“ státní správu od úrovně náměstků až po úroveň ředitelů odborů a dosadili tam své lidi. Tito lidé rozhodovali o zakázkách za několik set milionů až miliardy korun. Politika se přeměnila v byznys, což kontaminovalo jak policii, tak justici. Bude nám ještě nějakou dobu trvat, než se toto nějakým způsobem překoná. Řekl bych, že hlavním produktem „oposmlouvy“, který vyvrcholil Topolánkem, bylo, že jdete do politiky, abyste si pomohli. Ruku v ruce s tím jdou také kmotři, kteří to za vámi kasírují. Marek Dalík nebyl nic jiného než Topolánkova kasírovací taška.
Co říkáte na to, že oba hlavní aktéři opoziční smlouvy se stali prezidenty?
Oba měli za sebou velmi silné finanční zájmy. Klaus měl obrovské závazky, které naplnil až závěrečným finišem, amnestií. Nemyslím si, že Klaus osobně by nějak moc kradl, ale vždy si potrpěl na to, aby měl okolo sebe lidi, kterým pomohl k velkým penězům, včetně např. PPF na ruském trhu. Ta amnestie byl nenáhodný jev, který uzavřel cyklus privatizace od 90. let. Dušan Tříska označuje amnestii jako „ocenění hrdinů kapitalistické práce“. Takhle to oni koncipovali, zcela vědomě. Měli dojem, že ti, kdo se zasloužili o úspěch privatizace a skutečnou kumulaci majetku, byli neprávem kriminalizováni za úspěch, za to, že šli do těch rizik, že si brali ty obrovské úvěry v bankách a nespláceli je a muselo to skončit v Konsolidační agentuře, ti byli ostrakizováni a šikanováni zpolitizovanou policií a státními zástupci. Třeba Marku Šnajdrovi nikdy nevysvětlíte, že zobchodovat to, že nebude hlasovat proti své vládě, za nějakou trafiku, je protiústavní, že je to trestný čin. Ne, to je substance politiky. A to jsou úplně různé světy.
Jsme na tom z hlediska politické kultury podle Vás dnes lépe než v 90. letech?
Z dnešního pohledu si myslím, že bývalý agent StB je daleko méně nebezpečný, než byla opoziční smlouva. Nebo než bylo to, co zde později zavedli Topolánek s Dalíkem. Což je nepřímá odpověď na vaši otázku po dekomunizaci. Voliči to rozhodli sami, když řekli, že Andrej Babiš, agent StB, je méně nebezpečný než lidé z ODS nebo z TOP09, a zdá se podle dosavadního vývoje preferencí, že zatím nenabyli pocitu, že by se spletli. Tím pádem také ztratil účinnost lustrační zákon a to všechno voliči rozhodli. Z hlediska kmotrů nebo jejich sluhů, pár jich ještě ve sněmovně sedí, jak v ČSSD, tak v ODS, ale už jich není tolik. Teď třeba zmanipulovali volby do mediálních rad, to ještě umí, ale větší problém je v tom, jak je státní správa v některých vrstvách zajetá na určité typy praktik.
Jaký je vliv mediálních rad na média, potažmo veřejné mínění? Vidíte v tom problém?
Myslím si, že to je problém. Přinejmenším proto, že když máte většinu privátních médií v rukou skupin, které mají hospodářské nebo politické ambice, což jsou případy Economie, Mafry a dalších, tak role veřejnoprávních médií enormně narůstá z hlediska nezávislosti informací. A když se podíváte na Českou televizi a její zpravodajství, to je zajímavé jen tím, co tam není. Když se podíváte na Český rozhlas, vůči komu je servilní a vůči komu ne, tak to skutečně společnost ovlivňuje. Mně se zdá, že ve slovenských prezidentských volbách se tamní média chovala daleko autonomněji než u nás, kde veřejnoprávní média sehrála dost ošklivou roli. Proto také Slovensko vykazuje mnohem větší hospodářskou a politickou dynamiku a o nové hlavě státu rozhodli daleko snadněji, ve větším národním konsenzu. Česká společnost je ve stagnaci a média to udržují. Svět je jinde, děje se jinde a o jiných věcech. Provinčnost je tady velmi silná.
Rozdíl mezi politikou 90. let, ať už to byla Havlova, nebo dokonce do určité míry Klausova či Pithartova, a dneškem je, že tehdy politici měli určitou představu, promyšlený plán či koncept něčeho, čeho chtěli dosáhnout a v čem spatřovali smysl své práce. Dnes nenajdete v politice mnoho lidí, kteří opravdu mají konkrétní cíl, který chtějí prosadit. Doufám, že nejhorší už máme za sebou, ale zdaleka nejsme venku z těch smluvně opozičních a topolánkovských poměrů. Když to tak vezmete, poslední, co jsme dokázali, bylo vstoupit do NATO a do Evropské unie. Od té doby, na co tahle země sáhla, od evropského předsednictví po americký radar, všechno pokazila.
Jaký je Váš konkrétní cíl jako poslance?
V klubu jsem dostal na starost obranu a bezpečnost, kterou jsem se zabýval vždycky. Obraně se musíme teď po vývoji na Ukrajině opravdu věnovat; budu spokojený, když do pěti let neuvidíme v Evropě otevřený ozbrojený konflikt. Překonání stagnace je hodně o lidech a společnost má na větší dynamiku, než jí politika nabízí, ale bude se to prosazovat za předpokladu, že budeme v bezpečí.
Rozhovor pořízen 1.4.2014
 přejít |